str. 20
činně i v českém snažení národopisném. V prvých směrech náleží jiným oceniti její význam a práci, jak ostatne již učinil i denní tisk i řada listů revuálních. Národopisný Věstník Českoslovanský, který Terezu Novákovou rád čítal mezi své spolupracovníky, musí s vděčností vzpomenouti působení zesnulé na poli českého národopisu. Tereza Nováková, sama rodem městka — na-rodilať se v Praze r. 1853 — měla bystré oko, živý zájem a pravé pochopení pro život českého lidu venkovského. Léta strávená ve východních Cechách, v Litomyšli a o prázdninách v řadě vesnic okolních, vedla ji к studiu lidovědnému. Zprvu upoutaly jí ovšem zevní a sváteční projevy lidového života: zvyky a hlavně kroje a stavby. Již r. 1891 vydala samostatně (v Olomouci) „Kroj lidový a národní vyšíváni na Litomyšlsku". V letech dalších pracovala pro Národopisnou výstavu Československou a to nejen jako nezištná, obětavá sběratelka, nejen v organisačni činnosti a při pořádání výstavy, nýbrž i literárně. Do díla „Národopisná výstava Českoslovanská 1895" napsala studii „O českém kroji". A ještě dnes, po dvaceti letech musíme přiznati, že její krojové studie jsou nejen časově prvními a základními pracemi svého oboru. Nezastaraly ani v běhu doby, nebyly předstiženy pracemi novějšími: přesnější a lepší souborné zprávy o českých krojích dosud nemáme, než je studie Novákové v díle výstavním. Mimo to přispívala do „Českého Lidu", „Národopisného Sborníku" (zde vyšla i samostatně práce „Východočeské lome-nice" 1904) a do „Národopisného Věstníku Československého". Ale pro lidovědu mají svůj dobrý význam i některé umělecké práce zesnulé spisovatelky, v nichž obracela svou pozornost к duševnímu životu východočeského lidu, zejména náboženských blouznivců. Plnila tu zdařile a šťastně požadavek, který kladl kdysi již Purkyně Boženě Němcové, odvraceje její pozornost od folkloru к vnitřnímu a individuálnímu životu lidu. Ovšem práce toho rázu měly předem poslání umělecké stejně jako jiné, v nichž vhodně uplatňovala východočeský dialekt. Z činnosti její sběratelské třeba se zvláštním povděkem uvésti, že sloužila jí předem a snad výhradně veřejným sbírkám, a tím cílům lidovýchovným a vědeckým, jež jsou jejich posláním, a ne soukromé své zálibě. Řadu lidových památek darovala Museu Zemskému, Náprstkovu i Národopisnému museu Českoslovanskému. Čest světlé její památce! z.
@-------------------
O.Slezsku a Ostravsku vydal akademický spolek „Odra" „Sborník statí o poměrech zapomínaných oblastí českých". (V Praze 1912, str. 75). Obsahuje mimo řadu článků, týkajících se aktuálních otázek národně politických, též některé vyžadující bližší zájem odborných kruhů vědeckých, jako článek dra. Kaprasa' „Historický vývoj jazykové otázky slezské", řed. Fr. Ziky „Zemědělské poměry v českém Slezsku", J. F. Karasa „Poznámkv k národn"sŕnímu vvvoji na Ostravsku" a p. Prof. Otakar Ondra podává „Ukázky přechodného nářečí českopolského v kamenouhelném revíru Ostravsko-K.arvínském ve Slezsku" (str. 24—26). Nemůžeme však dialekt v těchto skromničkých ukázkách podaný považovati za přechodní českopolský, než jest to čistě polský dialekt, proniíšený některými dosti nepatrnými vlivy českými. Nalézáme tu všecky význačné hláskoslovné zvláštnosti polské jako nosovky, 'a (a) a psi. ě proti českému ě (šv'atlo, cały), ar, er za Г> ro, lo po případě jeho reflexy proti čes. ra, la (struna m. strana, młody) a j. К náležitému ocenění významu těchto dialektických ukázek bylo by ovšem nutno věděti, od kterých osob jsou zapsány, jakožto i znáti původ těchto osob. Našim odborným filologům, působícím na středních školách v těchto krajích otvírá se široké pole. Přejeme si vroucně, aby je pilně, bedlivě a objektivně vzdělávali. Bohužel nejsou tyto ukázky provázeny žádnými poznámkami, ve kterých by se jich skutečný význam ocenil před naší veřejností. J. Polívka.
@-------------------
Karol Medvecký, autor podrobné a pěkné monografie o Detvě, sbírá nyní slovenské balady a písně, zpívané při pálení ohňů svatojanských a při vynášení smrti. Při díle svém dovolává se (zaslaném ve slovenských listech) pomoci vší slovenské veřejnosti. z.
@-------------------
Ze soudobých pověr: Dle „Slov. Denníku" vypukl letos v letě oheň v Petrov-čich (v trenčanské stol.). Hořela krčma a chytal již i sousední dům. Obyvatelé báli se, aby nevyhořela celá ves. (Nemajíf v obci hasičů, ani stříkačky, ani dostatek yody.) A tu se pověrčivé žerny svlékly do naha, běhaly, jak je Pánbůh stvořil, kolem olmě a po dědině a mlékem kropily stavení, aby nechytla. Na štěstí nebyl vítr a oheň se proto nerozšířil. Ale Petrovčanky věří, že samy zachránily dědinu.
|
|
