str. 148
někteří i velmi dobří vypravoviatelé na Kladsku ještě za našich dnů, není proč popírati možnost. jich existence na českém západě v 40tých letech min. století. Pohádky B. Němcové smíme posuzovali pouze s hlediska toho, jak se v první polovici 19. stol. dívali na pohádky u nás a v Evropě vůbec a jak je tehdy podávali. Ani Erben nestál na stanovisku přesně vědeckém; i on skládal a komponoval pohádky, na př. bájeslovný materiál zajisté vkomponoval do „Tří vlasů děda Vševěda". Jest třeba řešiti otázku, pokud la do které míry látky báchorek B. Němcové můžeme připísovati živé tradici lidu českého, též oněch, které byly napsány již v prvních letech její literární práce. To pak možno činili pouze na základě přísné analyse a srovnávacího studia pohádkového. V Arch. f. slav. Phíl. XXIII. 601. ukázal jsem mimo jiné, že látka její pohádky „O Marišce" byla asi čerpána z lidové tradice české, nikoliv z knižního podání. Srv. ještě moje poznámky v Rubínových Povídkách Kladských П., 204. č, 60. V rámci referátu nelze se šíře rozpisovati o této věci. Nicméně chtěl bych přípomenouti, že i v povídkách nepochybně od ní komponovaných nalézáme jednotlivé motivy, kteréž nejspíše poznala z tradice lidové. Vezměme na př. „O zlatých zámkách" (vyd. Tilleovo II. 98.): Soběslav chce na otci, aby také jemu vystavěl zámek se zlatou střechou, jak to učinil staršímu bratrovi Slavomilovi a na námitku otcovu, odkud by měl vzíti tolik zlata, odpověděl, aby je vzal v chrámě aneb dal „sliti domácí bůžky" (!) Střecha byla pak jemu ukradena podobně jako staršímu bratrovi. Odnesl ji obr, podobně jak obyčejně krade zlatá jablka pták a pod. Obr zraněn a po krvavé stopě hledají ho bratři. Soběslav spustil se do prohlubně jako v látce o soudruzích nadlidskými silami vládnoucích a přemohl obra. Jsou tu jednotlivé motivy běžné a netřeba tu o nich se siřití. Důležitější jest jiný: vysvobozená krasavice řekla rekovi, „až budu nahoře, poběhnou kolem tebe dva beránci, jeden bílý, druhý černý. Dej pozor, abys toho bílého chytil; jestli se ale zmýlíš a chytíš černého, zanese tě do pekla, a snad nás nikdy více nespatříš." Tento motiv vyskytuje se pouze v jihoevropských, kavkazských, maloasijských verších (srv. Kohler, Klein. Sehr. I., 545.), ovšem snesen rek do dolního světa, ne pekla. Odkud poznala Němcová tento motiv? Do jisté míry podobný motiv má polská verse z horního Slezska, Malinowski П., 213.: reku zrazenému v prohlubni radí jakýsi stařeček, že v chlévě najde dva voly, jednoho se stříbrnými, druhého se zlatými rohy, aby si sedl na druhého, že ten ho donese před palác; ale rek nedůvěřuje jemu, sedl si na vola sc stříbrnými rohy a ten ho zanesl do velkých bahen, odkud ho vynesl lev, vděčen za dobrodiní prokázané jeho mláděti. Podrobněji promluvil Jan Voborník leda o pohádce „O mluvícím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních" a ukázal dosti pravděpodobně, že jí přece asi Němcová poznala z tradice lidové. Vytknutá krutost „charakteristická (prý) známka pohádek českých (slovanských)", že zrádné sestry daly královnu v žaláři u lesa zazdít (sír. 266), vyskytuje se též jinde, třebas poněkud změněna, Pröhle К. V. M. 11 : král rozkázal, aby chof jeho byla zazděna, ovšem opatřena jídlem a pitím; Haltrich č. 1: král dal ženu za živa po-hřbíti; Busch 61: Král dal svou chof za živa zazdíti do věže, takže musela brzy hlady zemříti; v řadě versí, zvláště jihoevropských, byla královna uvězněna pod schodištěm a každý měl ji nanlivati do tváře, Köhler I., 571.; v italské povídce z jižního Tyrolska, Schneller 67., také sestry zavřely královnu do věže, rozšířily pak zprávu, že zemřela a uspořádaly pohřeb atd. V této ukrutnosti není tedy žádný specifický český neb slovanský ráz. Připomínám to jen pro příklad, že v těch věcech lze souditi pouze po detailních studiích. jpa.
@----------------
„V P r ú d e c h" IV., 197—201 vytiskl p. Zd. Broman článek „Němcová a Slovensko" a stručně nastínil význam práce naší básnířky a národopisky o slovenském lidu. Spisovatel nepovšimnul si mého článku v „Slovenské čítance", kde (str. 453) jsem ukázal na to, jak Němcová zprvu se starala o to, aby L. Reuszova sbírka slovenských pohádek byla v Praze vytištěna, ale marně hledala nakladatele, a jak ona se přimlouvala, aby bohaté sbírky slovenských tradic lidových byly v Praze v Museu uloženy. Co se týče pak slovenských pohádek od Němcové upravených a vytištěných,^nemá se vše tak, jak by se podle slov p. Zd. B-ových mohlo souditi: tam kde můžeme konstatovati předlohu jejich pohádek bud v tištěné sbírce Rimavského aneb v rukopisných sbírkách, pozorujeme, že se celkem dosti věrně držela svých předloh, ovšem v některých číslech více, v jiných méně. Věc jest příliš složitá, než aby se dala v tak krátké poznámce rozřešiti. Bedlivější čtení výkladu prof. Tille v úvodu к novému vydání slov. pohádek B. Němcové
|
|
