je 1863 v Stýblově Kalendáři „Prorok" a 1873 v Palečku. Z Pardubic přestěhoval se bratr s matkou 1860 do Prahy.

O druhém, rozmnoženém vydání pohádek, píše Košín: „Ku konci r. 1872 navštívil Jaroslav Pospíšil Košína v jeho bytu a nabídl se, že vydá podruhé jeho Národní pohádky od J. K. z Radostova za honorář 100 zl.; ale vymíníl si, že si korekturu obstará sám ... I druhé vydání jeho pohádek vycházelo v sešitech (resp. ve dvou dílech) a Košín jich nečetl; teprve když vycházely poslední sešity, náhodou si všimnul, že jsou v nich chyby."

Toto vydání, datované Kosinem r. 1873, má v 1. dílu č. 1—34 a v druhém č. 35—74. Přibylo 13 čísel, ze starších jedno (č. 5) je vynecháno.

„Vydání třetí těchto pohádek prodal Košín r. 1882 Alexandru Storchoví, který honorář 100 zl. za 2000 výtisků (pravím 100 zl. za 46 těsně tištěných archů!!) splácel od 3. února až do 20. dubna 1882." Vydání to, vydané r. 1883, má 82 čísel (vynechává mimo č. 5. i č. 2. prvního vydání). Košín uznává je za jedině správné a tvrdí, že vydání čtvrté z r. 1896 (a tím též páté z r. 1911) bylo pořízeno proti jeho vůli, a se změnami bez jeho vědomí. Jiné pohádkové knížky prohlašuje Košín za svůj výmysl, až na 3 povídky v knize: „Nejnovější pohádky. Napsal JUDr. Josef Košín. Praha, Bačkovský 1899." Totiž „Marně změnil místo", „O třech lékařích" a „O slunéčku".

O způsobu, jímž psal své pohádky z lidu, napsal Košín do svého životopisu 8. srpna 1900: „Pohádky v užším smyslu, totiž báchorky, sepsal Košín zcela věrně tak, jak mu byly od lidí vypravovány, a nepřidával ze své hlavy ničehož, ale povídky poněkud rozšířil a vyšperkoval." V dopise 17. října 1900 opakoval mi znovu: „Co se týče mého spracovaní, podal jsem pohádky v užším smyslu, totiž báchorky ohledně děje fantastického, docela věrně talk, jak mi byly vypravovány; ale národní povídky, jako ku př.: o Přeloučí, o hloupém Honzovi a pod. jsem více méně „vyšperkoval".

Z těchto poznámek o vzniku Kosinových pohádek, — к nimž autor zcela upřímně mí připsal: „v ohledu vědeckém jsem se pohádkami nezabýval" — je hodnota jejích pro studium lidové literatury dosti -jasna. Mladiý student vyrobil náhodně dvě pohádky, jež mu Mí-kovec otiskl. To jej povzbudilo, že vzpomínal na jiná slýchaná the-mata, a že si od šesti prostých lidí v domově, ve Veltrubech, dával o prázdninách 1854/6 pohádky vyprávěti. Mýlí se ovšem, domnívá-li se, že jeho vypravěči pohádek nečetli. Pohádka č. 37 v prvním vydání (34 v třetím) „Dobrý a zlý duch", je zřetelná reprodukce lidového tisku „Vendelín z pekelného kamene, anebo umrlčí zvon", z němčiny přeloženého. Neb povídka o tajném pokladě (1. vyd. č. 8., 3. vyd. č. 59.) je patrná reprodukce přímo z lidového tisku 1001 noci. První vydání pohádek je tedy z části vyslechnuté z lidu, z částí psané z paměti dle vzpomínek.

Styl je zcela autorův. Praví-lí Košín, že aspoň „báchorky" zapisoval „věrně", rozumí tím jen tolik, že se nesnažil měnit děj a přidávat epísody a že psal dle obsahu slyšeného neb ve vzpomínce uchovaného, pokud si jej pamatoval. Humoristické povídky, jež jak praví „vyšperkoval", jsou prostě jeho povídky na běžné motivy a anekdoty. Jeho styl í v pohádkách je těžkopádný, rozvleklý a zcela neumělecký, nikterak však lidový.