Vyhlídal. Jan Vyhlídal: Z hanáckých dědin a měst. Olomúc, Protm-herger, bez roku.

Vyhlídal-Čechové. Jan Vyhlídal: Čechové v pruském Slezsku. Praha, Kotrba, 1899.

Vyhlídal. Naše Slezsko, Naše Slezsko. Napsal Jan Vyhlídal, Praha, Vlast, 1903.

Rozmanitý materiál, z lidu sbíraný a zapisovaný, v němž mimo jiné nachází se též několik pohádkových, anekdotických a pověrečných látek. Přesné zápisy,

Waldau. Alfred Waldau, České pověsti o Kristu, Květy, 1868, číslo 29. (230), č, 1,-5., čís. 31, (246), č. 6,-15,; číslo 33, (262), č. 16, až 18„ č. 34, (270), č. 19,—23,; č, 39. (310), č, 24,—25„ č, 40, (318), č, 26. až 27,

Čís. 1,—18. jsou z vlastního materiálu autorova, č. 19.—27, zásilky cizích sběratelů. Prameny neudány, styl vlastní. Záhorská Kronika, viz Přikryl.

*

Materiál v českých, sbírkách uložený nepodává, ani v těch nejlkrí-tičtějších, úplný a jasný obraz lidového vyprávění. Nehledě к jiným tendencím:, snaha, najít v lidu látky a názory určitého, druhu, míří vždy к jistému výběru a způsobuje, i když texty jsou podávány co nejpečlivěji, že úhrn jejich není 'obrazem toho, co vyprávěči nejraději vypravují, ale toho, co sběratele nejvíc zaujalo, neb co především hledal. Znal jsem na př. z vlastní zkušenosti vyprávěče, jenž nejraději vykládal své sny, mnohem úchvatněji, než jsem vůbec kdy v lidu slyšel vyprávěti, s nesmírnou lehkostí výrazu a výstižností pro' velmi jemná hnutí fantasie. Tím bezděčným sklonem sběratelů — í tvůrců umělých pohádek — к určitým látkám, dostává slolupis materiálu určitý umělý charakter, ještě odchylnější od skutečnosti tím, že se sběratelé i pisatelé pohádek převážnou většinou vyhýbají nejen kryptadiím, ale vůbec motivům, neodpovídajícím morálce běžné společenské literatury. Úpravy textů 'otiskovaných po mravmi a esthetí-cké stránce v značném plolčtu sbírek ten umělý chlairialkter jen docelují.

Styl lidových vyprávěčů lze studovali jen na textech spolehlivě přesně zapsaných. Těch je však v češtině dosud příliš málo a nesoustavně shromážděných z různých krajů, takže stanovení význačných rysů v konstruování děje, v přechodech, úvodech i koncích a v reprodukci jednak tisku, jednak slyšeného' textu bylo by dnes ještě velmi kusé. Tím méně lze vyhledávati na individuálně charakteristických prtoijevech stylu určitých vyprávěčů nějaké zniaky spollečné, českou ústní tradici lidovou od jiných odlišující,

Z materiálu sbírkami sneseného vybral jsem trojí druh látek, nazývaných obyčejně pohádkami: povídky z literatury rytířské a kouzelné, v nichž ucházení se muže o 'dívku, neb osudy dívek, nevěst, žen a matek jsou hlavním, dějem; povídky z prostředí legend a mloralit a konečně povídky z prostředí lidového, jednající o. typických postavách z lidu, charakterísovaných určitou význačnou vlastností, neb o dějích, staivěných na jedné význačné pointě.