více starý Gabrhel; tenkráte radní na Zítkové. Úřední osoba! Však si mne také „úředně" prohlížel. Začalo mi nebýt dobře v tom křtinovém ovzduší- Plno ženského křiku i dětského nářku zde. Mísilo se to všecko v jedno; v chaos, jenž byl nad míru protivný. Ještě, že kterási z Kopaničárek byla „normální". Dalo se s ní přece aspoň mluvit- Jinak nebyl bych tak snadno vyvázl z pasti. Gabrhel by mne jistě, nebyl pustil- Pomocníky — rozvířenou chasu — měl к disposici . , ,

Mínil jsem už odejiti. Slyšel jsem tu písně všelijaké; pěkné i nepěkné. Ale zapisovat nebylo lze. Pří takových příležitostech to obyčejně nebývá možno- Mýlil by se, kdo by soudil opačně- Lid zpívá nejraději sám sobě; nemá vůbec o krtinách a za podobných příležitostí nálady pro někoho jiného. Zvláště pro cizince. Cítil jsem to čím dále, tím intensivněji.

Byl tudíž svrchovaný čas, abych byl pryč odtud. Začínalo se už opravdu šeřit — stmívat, A do St, Hrozenkova ještě daleko-Veliký kopec přede mnou! Už bych byl dávno šel. Vždyť promluvil jsem si s Kopaníčáry s dostatek; užil j sem též jejích zábavy , , . Nemohl jsem však přece odtud. Moje písňové zápisky byly tu „úředně" zkonfiskovány. Několik písni,

jež jsem pracně celý den sbíral! Bylo mi „jaksi" v tu chvíli .............

Zvláště, když vzpomněl jsem si, že zápisky obsahují též na 30 písní z Uh. Slovenska, Pěkné písně ze Ščavníka, Hvoz-n i c e atd- Tím hůře mně bylo. Musel j sem za nirní až do Uher, zkusil jsem i tam „dosti", a nyní písně — tam ty! Nebylo možno jich dostat. Škorpil se už divně na mne pan radní, když energičtějším tónem jsem se ozval. A když poukazoval jsem stále, že blíží se černá noc, a já — ještě po řád v hluboké kotlině na Zítkové .. - .

Z neblahé situace vyvázl jsem jen jako žertem. Zmíněná Kopani čárka mne z ní vysvobodila. Vytrhla jednoduše panu radnímu mé zápisky a odevzdala mně je- Byl jsem spokojen. Malé zpropitné uchlácholilo chasu, a pan radní byl už též spokojen. Co dělo se tu po mém odchodu, nevím. Vím jen, jak pospíchal jsem do kopce, jako s kopce; poněvadž byl už skutečně — nejvyšší čas!

*

A opět na Zítkové- Na mojí zamilované kopanici, kdež už dávno i „bohatou" nevěstu mně namlouvali . . , Pěknou Hanušů, mající

— prý — „sto rýnských a jalovicu-" (Národopisná zajímavost!) Chodím právě po stezkách, po nichž též ona chodívala. Pohřížen v myšlenkách, vzpomínám na ni. Je prý vdaná. Chová už děti, A nemá se dobře . .. Jak by se mohla míti dobře

— Kopaničárka-

Důvěra lidská dala mi zde klíč zlatý; tím otevírají se srdce naše. Bez důvěry daří se i sběrateli tak, jako plavci bez vesla.

A zvolna dále kráčím prožlutlými krovinami. Chmurný, teskný den. V listopadu! Přemítám o různých věcech. V tom proti mně s kopce divoce z houští žene se — Kopanica r. Proč, co chtěl, je mi podnes hádankou- Vzpomínám však,