rozeno. Neboť nevšímati si svého okolí, v němž žijeme, a chtít hned daleko do světa — bylo by prostě nerozumem. Jedině touto správnou cestou bylo lze dostatí se daleko od domova, do cizích revírů a zapsati kde jakou píseň. Tak bylo umožněno ideální snaze: zcestovati celý kraj i celou zemi.

Pokud mne se týká, nemohl jsem ovšem též jinou cestou se brati. Sbíral jsem nejprve na Zítkové, kdež hodně dlouho jsem si pobyl a odtud teprve pustil jsem se dále, na vzdálenější kopanice: Vápenice, Vyš k o vec a konečně na L o p e n í k. Tento byl mi dlouho cizí; poněvadž z Bojkovic, odkudž jsem na kopanice nejčastěji výlety podnikal, nevede tam cesta tak přímá a schůdná — mohu-li se takto o kopanicích vůbec výjadřovati —■ jako na ostatní vrchy. Zde octl jsem se tudíž u největšího „háčku", na němž visí různé těžkosti sběratelské.

Vyslovil jsem úmyslně slovo „vrchy", kopce, po nichž bylo mi kříž na kříž choditi, chtě Ы i jsem písně sbírati. Nebýt věru opravdové lásky к písním lidovým, nemluvil bych ani o sbírání těchto. Ale právě ta opravdová láska, nakteré sivlast-ně zakládáme, ta jedíně byla s to udržeti mne ve sběratelské rovnováze. Nesmím arciť zapomínati zde též svých nohou, které byly schopny po horách mne nosíti a jež mnoho písní sebrati mi umožnily. I těm jsem díky zavázán za sebrané písně, jež mám všecky stejně — bez výjimky — rád.

Abych však neodbočil od svých vrchů — kopců —■ hor. Co jsem to chtěl říci? Zkrátka: vzpomínám, jak za vedra letního, kdy potoky a řeky vysychaly, o prázdninách ve volných chvílích bylo mi často pracně, těžko blouditi do únavy od chalupy к chalupě, jen abych něco získal. Vzpomínám, co jsem se napotil: ne vlastní prací sběratelskou — ta byla mi skutečně zábavou — ale vlivem obtížné chůze v horách, po kopcích, místy velmi ne-schůdných. V tom hlavně spočívají potíže, spojené se sbíráním písní vůbec a na moravských kopanicích zvláště.

Je tudíž opravdu nemalý rozdíl: sbírati písně — třebas jinak obtížně — v osadách, na rovinách a sbírati písně v horách, n a kopcích. Nadarmo se nepodivujeme Kopaničárům, jak, jsouce už zvyklí, umějí chodit, čili — jak oni praví — „sa nosit" s místa na místo po horských hřbetech domácích. Ale též nadarmo nepostrádáme i v největších našich sbírkách právě písní z horských vrchů, Z těchto končin máme nejméně sebraných písní — ač na nich vyskytuje se jich nejvíce — poněvadž do kopců chodit se nechce každému. Myslím tu na všecky kopce, osazené Kopaničáry. Od nás — z kopaníc St. Hrozenských počínaje, dále do Uher, až na paseky ve valašských horách, j e ž obývají ne méně zajímaví Pasekáři.

Sbírati písně pohodlně, nebo dát si je sbírat a pak jen vydávat: dovedl by tudíž leckdo z nás. Ovšem, jedinec všecky písně sebrati nikdy nemohl; což rozumí se samo sebou.

Zmíněná svízel „kopcová" má však dále ještě jiné stinné stránky. Na některých kopanicích — pravím „některých," ale myslím vlastně na všecky —• nedostaneme ničeho koupiti. Není zde naších