chvíli též — Kopaničárem, Někdy se to ovšem, jak se říká: vyplatí — uloví-li člověk přece perlu, která pak vzpruží ochablé jeho čivy; ale někdy... I příkoří zakusíme dosti, padneme-1 i na nepravou firmu. Než to je už údělem sběratelovým; z toho si nesmi mnoho dělat: brát si příliš к srdci tento úděl. Lid nám nerozumí — musíme vždy na to myslet — a proto musíme mu rozuměti my. Ne-lí, i se zlou bychom se potázali, jak patrno na př. z následující neveselé příhody:

Bylo to v Rozvaž ich nedaleko Turné na Slovensku.*) Zde tedy — v Rozvazích — v panském dvoře, t. zv- majeru, pracovaly Slovenky. Z Maříkové a odjinud. Marikovjanky zvláště pěkně — i dvojhlasně — zpívají a též velmi pěkné písně; na př.:

Těšil jsem se tudíž na vzácnou i bohatou žeň. Panský dráb mi dovolil: zapisovati si písně. Ač „bavit" dívky při práci — nebylo mi dovoleno, Plntedynejlepšíchnadějívstoupil jsem do stavení.

V tomtéž dvoře však bydlel i starý gazda. Člověk zhrublý alkoholem, jak prozrazoval to už výraz jeho obličeje. Červený jak pivoňka, velkých nesympatických rysů. Škaredá boule na krku — vole —• dodávalo mu zrovna príšernosti. Starý gazda! Vyspával ještě po včerejšku... Slézal právě s peci, když jsem vešel dovnitř — do síně- Sotva mne shlédl, volal na mne urputně: „Č o s c e š?"

Objasňovat příčinu svého příchodu: nebylo vůbec možno. Starý byl jako oheň. Na mou konejšivou řeč nic nedbal. Naopak: čím více snažil jsem se naladit ho pro sebe, tím bylo hůře. Jak dnes ho vidím. Jde na mne — bez příčiny — už docela zhurta: „Veru — nečakaj, pakuj sa...!" A ukazuje pří tom na hospodářské vidly v koutě v síni, chvátá přímo proti mně.