Nečekal jsem ovšem; byl jsem hned ze dvora. Chvíli však zůstal jsem stati před panskými vraty. Uvažoval jsem, co t e d'? Než — starý gazda byl mi opět v patách. „A ešče něpakuješ, ty potvora ...", zaskuhral už zlostně chraptivým klasem a kámen ohromný zdvihnuv se země, tím provázel mne z majéra...

Čeládka na dvoře divoce se smála. Chechtala se zrovna. Měl jsem tenkráte kritickou chvíli. A ne zbytečnou obavu: abych nepochodil opravdu zle. S deštníkem pod paždí — jako poutník — svrchník, noty v rukou: tak běžel jsem po zaprášené silnici. V parnu slunečním. Gazdu — protivu jsem stále viděl; j ak v přízraku: kdykoliv jsem se ohlédl. Štěstí, že četníka jsem tenkráte nepotkal!

Není tedy — znovu opakuji — jen tak písně „sbírati". Zvláště když i část t. zv. intelligence — někteří, politicky se exponující kněží — nepřejí zpěvu lidovému, ano: zakazují lidu vůbec zpívá t i písně světské. Co na to říci? Nejlepší odpovědí je zde, myslím, tato kopaničárská kritika: „Ale, č o! Šak to není sú špatné piesne- A Bóh veselo sei nezakazuje,,,!"

*

Je samozřejmo, že lid nezpívá sběrateli zadarmo. Byl by bláhový! Co nám kdo dnes udělá zadarmo? Jsme tudíž povinni: platit zpěvákům lidovým. Někdy zvláště dobře platit, případně ještě častovat. Než rádi oželíme několik korun, daří-li se nám po chuti. Tenkráte se to dobře platí. Mnoho-li však je těch příjemných okamžiků, kdy se to skutečně dobře platí? Kolik naproti tomu ledajakých písní, jichž nelze uveřejňovat i, musí v novější době sběratel zapsati, než přijde na perlu!?

Díváme se už i v zanícení střízlivě na lidovou píseň; střízlivěji, než se na ní nedávno ještě hledělo- Jakkoliv nadšení a láska naše к ní а к jejím autorům — zpěvákům lidovým — je stále stejná, svěží a zdravá. Rozlišujeme však řádně plevu od zrní, A tomu nenaučili nás učitelé; ale písně — samy!

*

O velké alkoholístícké účastí na zpěvní náladě lidu třeba též se zmíniti. Je zajímavo, že lid, alkoholem otrávený, nejraději zpívá svoje písně. Ne bez příčiny upozorňují nás na jeho vliv právě Kopaničáři, resp. Kopaničárky na př. slovy: „Keby som mala rauš, vyzpíevala bych bár co." Nebo: „Ej, keby som bola pri guráši, to by toho na volskú kožu naspísali-" Anebo: „Ej, keď som striezbá (střízlivá), něsce sa mi vyzpíeovac" a p. Tyto dokumentární věty jsou více než charakteristické; mluví za opilé Kopaní čáry. Opírají se však zároveň o tvořivou jejich sílu; alkohol í na ni mocně působí, O čemž přesvědčil jsem se na Kopaní-čárech.

*

Jak dlouho jíž sbírají se u nás písně lidové? Asi 100 let. Prvním snad pokusem sbírati národní písně (slovenské) byl návrh Jiřího Ribaye r. 1793, aby založena byla slovenská společnost pro vzdělání řečí a literátur.y sloven-