zieh hned za stavením. Proto také hlavní výjezd ze statku je vzadu, hned do polí. Na horním konci jednotlivé pozemky jsou tvaru nepravidelného, rozházené; mezi nimi jsou cesty, pastviny, paloučky i lesíky. Časem nutno tato pole „rumovat", t. j. vyházeti vyorané kamení; to hromadí se na pokraji a tím vznikají jakési kamenné ploty, jež chrání též pole při prudkém dešti před odplavením. Též tyto ploty jsem charakterem kraje horského. Poměr jednotlivých druhů pozemků v celku byl v prvé pel. XIX. st. asi tento: 52% rolí, 6% luk a zahrad, 12% pastvin, 30% lesa. Sedláci na dolním konci měli pastviny a lesy na horním „na horách", většinou na pokraji katastru „na zadcích". Zde také byly největší proměny. Jednak si tu kupovali domkáři i cha-lupníci pozemky od sedláků i cd obce, jednak přeměňovali luka, pastviny í lesy v ornou půdu nebo luka. Jiných podstatnějších změn tu není. Grunty zůstávají v celku jednotné, nanejvýše oddělila se od něho menší část vzniklá osamostatněním vejminečné chaloupky. Nyní je na katastru širokodolském 352 ha polí, 84 ha lukc 13 ha zahrad, 21 ha pastvin a 109 ha lesa,

Intensivnějším hospodařením stoupla zvláště poslední dobou značně cena půdy; podrobnějších číslic к této otázce se mi však nedostalo. Také jinak agrární charakter zůstal nezměněný; ani v dědině, ani jinde na blízku není průmyslového podniku.

Způsob vzdělání půdy. Z obilin pěstovalo se dříve právě tak jako nyní žito, pšenice, ječmen, oves; poměrně nejvíce se silo žita, pšenice mnohem méně. Znamenitě se dříve dařil hrách. Mnoho se tu sázelo bramborů „jablek". Mimo to pěstoval se jetel, zvláště bílý, a len; řepa jen pro domácí potřebu. — Ročně zůstávala jedna pětina až čtvrtina orné půdy nevzdělána, úhorem. Na podzim zoralo se pole nejprve mělce „nízko", potom se „uvláčilo", pohnojílo a zaorało; druhému orání se říkalo, že se »mísí«. Posléze se oralo po třetí »k setí«. Pluh se skládal z „hřídele", „klečí", „slupíce"', „plazu" a „radlice"; na předu jsou „plužňata", kolečka. Hřídel ležel na „hlavě" plužňat, a připevňoval se k nim velkým hřebíkem „přetýkačem"; „přetýkat" znamená vložiti přetýkač do přední nebo zadní dírky otvoru, aby se oralo buď hlouběji nebo mělčeji. Oraly se záhony o šestí brázdách: když orali první dva, říkali „záhon vobhánět", druhé dva, „dělat vostředek", a potom se „vyhánělo"; tam, kde se obraceli, jsou „obrátě", nebo „ovratě". Mezí záhony je „rozhor". Když vcorávají brambory, zapřahali se sami hlavně ženy a dětí, aby dobytek nepošlapal natě; to bylo orání „samo-těhou". Na stráních užívalo se mnoho pluhů „dvojáků", o dvou radlicích a třech klečích. —• Vláčelo se branami, jež se skládaly z dřevěných příček „vlačih", do nichž jsou zaráženy „hřebíky". Dvoje až troje brány byly na „bídvlci". Zavláčití zaseté obilí nazývali „přirazíti". Vláčelo se „po záhonech" a potom napříč, aby se rozhory srovnaly; bylc-li však pole špatné, „s pejřavkou", vláčelo se šikmo „na příčky". Sílo se dvojím způsobem; buď házelo se zrní z hrstě před sebe jednou více na pravo, podruhé na levo a nabíralo se každé dva kroky; na horním konci bylo nutno sítí po horačku, od pravé strany na levou, tedy stranou. Válců dříve neměli. Nejstarší pozdější válce byly z dubového dřeva, a po délce rýhované. Pro jetel zvláště bílý, připravovala se půda zvlášť „kypsováním". Pro „kyps" jezdili do Němec, za Opavu a vozili jej odtud v malých hrudkách, »šeflíkách« (počet šeflíků si