znamenali zářezy na lišni). Kyps dávali si rozieimlítí do mlýna. Tento druh práškování je prý stár asi 60—70 let.

Dozralé obilí „síkli" „hrabicí" na obilí; dříve jen srpy. Pokosené obilí sbíraly ženy za sekáči a dělaly hrstě „poklady"; dva až tři poklady vázaly ve snopy „prouřísly". Snopy rovnaly bud do „mandel" (až 17 snopů) a nebo v menší skupiny, „vrhy"; pod mandele i vrhy se rozestřelo něco obilí, „podlomek". Mlátilo se cepy, jež se skládaly z tyče, „hole", na konci s „vcčepkem" z vepřové kůže, „cvůry", kroužku z řemínků, a „válku" nebo „cepu". Nejlépe se mlátilo „v šestí" (6 osob). Obilí se rozestřelo na humně v „posad" — asi patnáct snopů, a to klasy dovnitř, a „řítama k voplatni". Mlátilo se, aby cep dopadal vedle cepu, od klasů ke konci slámy a zpět; pak se pokročilo dále. Když takto obešli celý posad, vytřásl každý hrst, „šít", polovymláce-ného obilí a ještě jednou mlátili. Potom svázali slámu v „otýpky" a zrní shrabali na „hrob". Když hrob byl již veliký, nebo na konec mlácení se zrní shrabalo do rohu stodoly a zbytek, prázdné klasy a drobná sláma „úhrabky" se svázaly křížem v otýpky. К čistění zrní neměli dříve mlýnků, „fofrů", jako nyní; pomáhali si způsobem mnohem primitivnějším. Na jedné straně humna se navršila hromada vymláceného obilí a na drubou postavili po celé šířce humna prkno. Pak obilí „vili", t. j. házeli lopatou, „veršofem", zrní směrem к prknu; jadrné, „silné" zrní dopadlo „ke předějc", к prknu, slabší zůstalo ve středu a plevy u hromady. Potom dle potřeby ještě se čistilo na řítící, „toku". Značná část obílí zůstala doma; od mletí ponechával si mlynář šestnáctý díl. — Ostatek se prodával v Litomyšli na trhu, —

Vedle vzpomenutého hospodářského nářadí nutno několik slov věnovati vozu. Zde užívají fasuňku buď „deskového" nebo „košatinového". Zajímavé je hoření upevnění líšně „ouvinkem", podobně jako na Moravě. Ostatní části vozu jsou: „voj", na předním konci s „formánkem", „přední a zadní ramena", „nápravy", „podnížka", ^rozvora", „vobrtel", „svorník, „zděř"; nápravy byly na konci okované a na nich „piksly". Na místo brzdy byly dříve dřevěné „šůlky"; potom byly „šlajfy", ale jen vzadu. Váhy se skládally z „brců", jež mají na konci „kruhy" a na nich „brdyčka". Na obilí je vůz žebřinový; sieno se přidržuje bidlem, „pauzou" a provazy „pouzníky". Postroj koňský má částí: „chomout", jehož dřevěná část sluje „kleče". Starší chomouty formanské byly mnohem větší a těžší; měly „vejtírky", s „je-zevcem" a nahoře „růžky". Chomout má napředu řetěz „paprsnik" a na něj se navléká jiný, držák, „halšík". Pod chomoutem je „poduška". Železné háky, „škoble" připínají к chomoutu „pobočnice" z kůže a od nich jsou к „brdyčkám" provazové „prostraňky"; přes hřbet je „pohřbetník", pod břichem „podpinka". Posléze je „vohlávka" s „hu-didlem", „votěž", jež přechází ve „vopratě".

Jiné nářadí. V zimě jezdí na „korbici" nebo „rychlinách", Trakař, „trakar", se skládá z „kolečka", „nosidel" a „šíbeničky"; širší dřeva, jež spojují nosidla, jmenují „prkénka" úzká „mečíky". Na „vobřeznici" — ve středních Čechách říkají dědek — jež má „hlavu," nebo „berana", se opracovává dřevo na různé nářadí. —

Zvířectvo, Dobytka (zaslechl jsem i pl. „dobytky") bylo v pol. XIX. st. o třetinu až polovinu méně než nyní. Domkáři vůbec neměli dobytka a sedláci (o 80—90 měrách) chovali asi 8 kusů i s „jalovinou".