Jména koní jsou: „višňák", „fuks", „modrák", „šiml bílej" „železnej' a j. Klisny tu nechovali, nýbrž chodili nakupovali hříbata do Chrudimě, Jména krav jsou: „straka", „liska" „šimla" „vevelka", „červa", „kropka", „květka", „hvězda", „jahoda"; „jelena", „zin-dula" a j. Ovce chovali — dnes jíž ne — ale ne mnoho; nedojíli jich však. Hlavní užitek ovec byla vlna; stříhali je dvakráte do roka. Vlnu zpracovali buď doma nebo prodávali do Litomyšle (funt za 1 zl.). Málo bylo též vepřového dobytka; také drůbeže bylo značně méně než nyní. Dobytek se mnohem více pásl než nyní, ani koně nevyjímaje; ty „přibíjeli", to je uvázali k tyči, a tu připevnili ke kolíku zaraženému do země. V zimě krmili vedle sena a jetele řezankou, „sekajnou" s ovsem a plevami, šrotem a řepou. Nemocí dobytčích nebývalo mnoho, poněvadž dobytek byl mnoho venku. U koní je to „vyplecení" z námahy, „hříbečka", proti tomu „kamenný olej"; kovář z Luže byl po okolí pověstný, jak uměl „vybrati střelu". U krav po mladém jetelů často objevovalo se „nadmutí". Také ovce po mladé pastvě „praskaly". Pomáhali mačkáním a obvazy. Zánět vemena léčili nakuřováním nebo omýváním octem. Zánět tlamy odstraňovali vichem slámy nomočeným do kolomazi; dávali jej dobytku do tlamy, Kolomaz vozili kolomazníci hlavně z Jarošova, anebo se vyráběla po domácku. Ze „smolků" udělali malý milíř a zapálili, aby jen doutnal; smůla vytékala žlábkem. Míchali ji lněným olejem. Vznikla-li nemoc dobytčete mrknutím, je prý dobré tříti je proti srsti košilí.

Příznivější poloha této osady projevuje se také úspěšným pěstováním ovoce. Avšak nebylo a doposud není sadařství předmětem obchodu a proto lid věnuje ovocným stromům velmi málo péče. Suší hrušky, švestky jen pro vlastní potřebu. Jednotlivé druhy jmenují; jablka „liberní", „parýlová", „herbábná", „kožená"; hrušky: ,/piksly", „máslovky", „kvěchtice", „ptáčnice", „pikovky", „jakubky", „šídlenky"; švestky: „kadlatka"; třešní je málo. Včelařství ani nyní ani dříve nemělo valného významu.

Vedle řemeslníků usazených v dědině nyní, kováře, krejčího a obuvníka, býval tu ještě kolář; jiných cenných zpráv mimo již uvedené jsem od nich nezískal.

Velikého významu pro celý tento kraj je od pradávna tkalcovství. Vylíčiti podrobně celý postup práce počínaje pěstováním lnu, veškeré nářadí a jeho součástí a pod., bylo by velmi obšírnou kapitolou. Ale nebudu toho zde uváděli, poněvadž toto zaměstnání je na prvním místě vlastní vesnicím dále v horách, a také tam jsem získal nej větší část tohoto materiálu. Uvedu jen hlavní věcí pro tuto dědinu důležité. — V horách tkal čili všichni i sedláci a to nejen pro vlastní potřebu, nýbrž hlavně pro výdělek. V Širokém Dole tkalčili méně než v horách, ale zase mnohem více než v osadách dále v kraji; na výdělek pracovali jen domkáří a chalupníci. Za to všichni obírali se bílením. Bílili pro sebe, ale v míře mnohem větší pro zisk. Od faktorů, kteří dávali u tkalců tkát, svozili hotové plátno v kusech „kopách" asi po 40 loktech. Starší způsob mnohem namáhavější a zdlouhavější byl bíliti bez vápna. Na návsi bylo postaveno „kotlisko" s velikým ohništěm a na něm stála dřevěná káď, jež na dně při stěně měla otvor, spojený s dřevěnou trubkou; do ní strčila se hůl a tím se otvor kádě uzavřel. Do kádě rozestřelo se plátno, zakrylo plachtou „záhřevkou", a na ní dala se vrstva