článkem „Skrovničké návrhy stranu zřízení nového Českého divadla" (Česká Včela 1845 č. 89): Každé pravé umění je národní. Řekové ve své nej lepší době stáli na čistě národní půdě; když odumřel život řecký, odumřel i jeho květ — umění a zůstalo pouze „mrtvou ač pěknou" tradicí. Posuzuje s toho stanoviska naše snahy divadelní žádá, aby nové divadlo „v uměleckém i literním ohledu důstojné a při tom národní bylo". Naše dramatická produkce musí se především oprostili od cizích látek. V českých dějinách a v lidovém životě najdou básníci vděčné motivy, ale vedle toho mohou se obrátítí „k jinoslo-vanským kmenovcům, a zvláště к našim spoluobčanům v Rakouském mocnářství, к Polákům a Ilírům". Upozorňuje hlavně na slovanské pohádky, které dosud nebyly zužitkovány pro divadlo. Proto jest nutno, aby při divadle byla zřízena příruční knihovna, „která by především taková díla obsáhla, z níchžto by se čtenář o slovanské národní povaze ponaučiti mohl, na př. sbírky slovanských národních písní, rozumí se s nápěvy, v nej větší úplnosti, jiná archeologická, etnografická i podobná díla, cestopisy po slovanských zemích, vyobrazení oděvů, krajobrazy atd."

Vlastními pracemi dramatickými Rittersberg, pokud vím, svých zásad neuplatnil, snažil se za to zmírniti stejně citelný nedostatek originální tvorby beletristické bera náměty z českých dějin i ze života současného, třebaže ani v oboru povídky nedosáhl cíle, který vytkl ve svých statích kritických. Jeho povídky historické179) opřené o dějiny Palackého180) nevynikají nad průměrnou úroveň čtyřicátých a padesátých let: jsou vlastenecké svou tendencí, romantické kresbou charakterů a vesměs nemírně rozvleklé, neboť autor nedovedl podříditi svou anekdotickou manýru, přísnějším požadavkům umělecké komposice. V obrázcích ze současného života společenského převládá humor prostičké invence, místy obhro'ublý, blízký Rubšovi, ale bez jeho starosvetske srdečnosti. Také Rittersberg vyhledával se zálibou maloměstské figurky z doby předbřeznové, líčil rád komické stránky boje mezí uměleckým talentem a šosáckým prostředím, ale karikuje někdy ostřeji než dobromyslný autor „Putování za novelou", za nímž zůstává po stránce formální.181) ' .

Řídě se svými zásadami kritickými pokusil se Rittersberg dobyti české povídce novou oblast látkovou: život huculských zbojníků.

Již Zap litoval, že mu. nebylo dopřáno poznati blíže rázovité horaly východokarpatské, jež obrázky jeho chotí líčily tak sympaticky a Rittersberg sám v úvaze o pravlasti slovanského, zpěvu upozornil na význam karpatské poesie žádaje, aby spisovatel znalý místních poměrů věnoval jí důkladné dílo souborné. Avšak ani polským ro-