HLÍDKA PROGRAMŮ STŘEDOŠKOLSKÝCH ZA R. 1914 A 1915.

Josef Hříbek: České osady na srbských a rumunských hranicích II. (XXIII.) výroč. zpráva с. k. stát. reálky v Telči 1914.

Autor navštívil r. 1912 české osady v jižních Uhrách v okresích moldavském, bělokostelském, bozovičském a staroršavském. Ryze českých vesnic jest v těchto okresích 8: Sv. Helena, Weizenried (Gerník), Rovensko, Ablián (Csehfalva), Schnellersruhe, Eibenthal, Šumíce a Nová Ogradena (Frauenwiese). Práce nečiní nároků vědeckých, — ač spletité poměry národnostní v Banátě přímo vybízejí ke kritickému zkoumání —, jest to jen řada feuilletonistických obrázků zachycujících bezprostřední dojmy turistovy. Přes to má kratičká studie svou cenu, poněvadž si všímá — pokud rozsah (14 str.) dovoloval — též hospodářských, školských a církevních poměrů před válkou. V seznamu literatury pohřešuji díla Niederlova „Národopisná mapa Uh. Slováků", z něhož autor mohl soupis svůj doplniti.

Dom. Filip: Kterak přispívá příroda к udrženi pohádek a pověr. Výr. zpráva c. k. vyšš. reálky v Hradci Králové za škol. r. 1913/14.

Hrst poznámek, jimiž autor oživuje své výklady přírodopisné. Z vědecké literatury použil jedině Machalova „Nákresu slovanského báje-sloví", něco podnětů vyšlo prý též z knížky Košťálový „Ze světa pohádek a bájí". A na základě tohoto materiálu autor chce „hledat reálné podklady zjevů pohádkových". Neuvědomil si spletitosti problému. Především připomínám, že výrazů „pohádka", „pohádkový" užívá nesprávně. V .našem názvosloví pro druhy lidové prosy vyvinul se prodlením let usus, jehož nutno šetřiti. Pohádka jakožto produkt dlouhověkého vývoje jest genre osobitý, lišící se podstatně od pověsti i od tradic o hastrmanovi, hejkadlech, bludičkách, divých mužích atd. Ani plivníka, prašivce a pod. nelze nazvati „zjevy pohádkovými". Autor vyšel z předpokladu (nesprávného), že, „i když vypadá pohádková krajina velmi nepřirozeně, bude asi málokdy zcela smyšlená. I tu jde o reflex z nějakého cestopisu" (str. 5.). Probírá pak jednotlivé „zjevy pohádkové" : skleněný vrch, magnetové hory, stříbrné a zlaté hory, zakletý kraj, „zjevy ohnivé", hořící poklady atd. a všude hledá věcný podklad. Průkaznost mnohých těchto analogií jest pochybná. Plyne něco z toho pro lidovou pohádku (ve správném slova smyslu), zjistí-li se, že kdesi ve Španělsku jest skála, která po dešti, „když rozvětralé části jsou smyty, představuje zajisté pěkný skleněný vrch ", nebo že skleněný vrch v pohádkách jest ohlasem zpráv „o nějaké obsidiánové sopce z Ameriky?" Paralely toho druhu mají snad pedagogický význam při vyučování přírodopisu, ale vědecké studium pohádek jimi nezíská pranic.