ČESKÉ „UBI SUNT".

V městském museu v Pardubicích*) mají značný počet rukopisných kancionálův. Z nich skoro celá desítka jsou sešity obsahující písně zvláštní, svého druhu. Kancionály těchto písní jdou časově svým zapsáním od poslední třetiny století XVII. (1666) do poloviny století XIX. (1840). Neobsahují sice ničeho nadmíru význačného, nicméně už samo sebou trvání jejich poesie, ukazujíc к souvislosti duševního života českého přes tři století, dodává jim jakéhosi významu. Avšak ještě více, mezi jejich verši čtou se na př. pěkné překlady žalmů, zvláště žalmu LI., druhdy i jiných, v těchto překladech i v písních najde se tu a tam pěkný obrat starobylý- Nebylo by tedy nevděčnou úlohou pro bohemisty pátrati,. odkud se tradovaly ty překlady nebo zjistiti tak i třeba pro některé tyto písně zvláštní.

Starodávné totiž zvyky při pohřbívání zesnulých a na nich založený i upravený po nich obřad církevní přivodily, že se ve společnosti křesťanské vyvinuly obyčeje, které úplně odpovídají rozšiřování kultu při jiných příležitostech a s tím také účastenství v něm živlu laického. Tak obvyklé církevní modlitby pohřební rozšiřoval, doplňoval a jaksi umělečtěji (plná to obdoba s vývojem her) celý obřad zavrcholoval ten, jenž zastupoval lid v responsoriích latinských, zpěvák, „kantor". A tu právě koření původ těchto zvláštních písní a jejich kancionálů, které si „kantoři" sestavovali a opisovali za praktickou příručku. Jsou to, jak se samy jmenují, sbírky písní „pohřebních", „umrlčích" neboli „funebrálních"; toliko nejstarší nejmenuje se kancionálem, nýbrž pěkně „Loutna česká". Jsou to písně, v nichž ústy zpěvákovými zemřelý se loučí se svými nej-bližšími a nejmilejšími, rodiče s dětmi, muž se ženou, ona s chotěm, děti s rodiči, nevěsta s ženichem a naopak, pěstouni s pastorky atp. Thema, které by těm kterým písním tu dal život, není však vyčerpáváno a poeticky zhodnocováno podle vztahů i okolností životních, nýbrž zpravidla pouze jednostranně podle náboženských zřetelů morálních. Také bývá zpracováno obyčejně chudou obrazností, mdlým jazykem, jemuž se nedostává výrazův, a nedostatečným vzletem básnickým. A tak v nejrozmanitějších obměnách vracívává se tu vlastně thema jediné, marnost života pozemského, bezcennost všeho toho, na čem si lidé zaklá-dávají, ať je to moc, síla, bohatství nebo nadání.

Myšlenka o pomíjejícnosti a dočasnosti všeho pozemského, vyjádřená později tak silně v básni Dies irae, dies illa, jest ovšem jedna z nej-základnějších v učení křesťanském. Přirozeně tedy došla záhy literárního výrazu v písemnictví křesťanském a to takového, který ustrnul. Skutečně jeden z prvních otcův sv. Efraim1) (Opera syr. et lat. III. 316), u něhož