str. 254
se dočítáme již zpěvů pohřebních zvaných „Necrosima", poukazuje к tomu, že nikdo nemůže ujiti smrti, ani nejvýznamnější lidé, a praví: Mortui sunt Moses, prophetarum caput, et Aaron, sacerdotum princeps, sed et Josue, qui medio in cursu continuit solem: ideo mortem пес timere пес recusare debes. Po něm myšlenku přejímá sv. Cyrill Alexandrijský (v V. stol.) a upravuje ji už po způsobu dialektiky poučných knih středověkých v řečnických otázkách: „Co se stalo s králi, knížaty, vůdci? Co s bohatci, kteří pohrdali Bohem a byli neúprosní к chudým ? . . . A kam se poděl mudřec? Kam učenec? Kam zkoumatel dnešní doby?" (cit. Baťuškov m. u.).
Myšlenka o pomíjejícnosti, nestálosti a vratkosti světa v nejroz-manitějších obměnách vstupuje ovšem také do středověké lidové poesie latinské. Tu začíná se jedna píseň:
Heu! Heu! mu n di vita,
quare (cur) me delectaris ita?
Cum non possis mecum stare,
quid me cogis te amare? (E. du Méril, Poesie populaire latine
du moyen äge. 1847. 108).
|
Jindy uvažuje se v takové písni o životě vzhledem к poslednímu soudu (ib. 122), thema ryze lidové, nebo je to přímo „hymna na bídu a marnost světskou":
Mundi forma veterascit, evanescit gloria;
поп est illi verum robur пес jugis laetitia,
cum ad nihil sunt redacta et prisca tempora (ib. 102).
|
Zvláštní útvar, který odpovídá otázkám Cyrillovým, vynašla si v písni De contemptu mundano (ib. 125-7), která se zachovala v rukopise z r. 1267 a má šest strof. Začíná se:
„Scribere proposui de contemptu mundano,
iam est hora surgere de somno mortis vano . . ."
|
V druhé strofě přichází к vlastnímu thematu:
„Vita brevis, brevitas in brevi finietur;
mors venit velociter et neminem veretur;
omnia mors perimit et nulli miseretur.
Surge, surge, vigila, semper esto paratus."
|
„Ubi sunt qui ante nos in mundo fuere,
venies ad tumulos, si eos vis videre;
cineres et vermes sunt, carnes computruere.
Surge, surge, vigila, semper esto paratus."
|
Ale co schází této písni, je názornost, jakou mají slova obou otcův církevních, když poukazují buď aspoň na vrstvy společenské, které přes svoje zvláštní nebo významné postavení podléhají smrti, nebo vypočítávají přímo vynikající jedince téhož druhu. A takový konkrétní výčet2),
2) Najdeme jej všude v poesii, kde třeba uvésti aspoň hlavni představitele světa podle určitého myšlenkového pojetí básníkova: v provencalské písni na př. o světicích (Bekker, Provenzalische geistliche Lieder, Abhandl. Beri. Akad. 1842 [1844] 394), v historických satirách XVIII. stol. (E. Ramié, Chansons historiques du XVIIIе s. 1880. II. 150), v revolučních písničkách na př. v Hymne pour la Féte décrétée par la Convention Nationale: Aux Bienfaiťeurs de l'Humanité (Calendrier pour ľan lllm
|
