str. 255
lyrický to prostředek účinnější sebe hlubší a skvělejší abstrakce, nemohl se minouti s touto myšlenkou. Byť omezena na několik či pouze jeden člen, nacházíme jej v témž zhodnocení poetickém již u básníků antických, když Tibullus (II. 3. 37) se ptá: Delos ubi nunc, Phoebe, tua est, ubi Delphica Pytho? Nebo Ovidius (Metam. XIII. 92): Ubi nunc facundus Ulixes? A tak i Plutarch ve svém Utěšování Apollonia (J. W. Bright. Moder. Lang. Notes. VIII. 188) a jiný básník řecký, snad Menander, ve verších:
Πού γάρ τά σεμνά πού δέ Λυδίης
Μέγας δυνάστης, Κροίσος, ή Θέρξης βαςύν
Ζεύξας θαλάσσης αύχέν' ΄Ελληοποντίας?
Άπαντες άίίαν ήλθον και λάθας δόμονς (ib.)
|
Mezi verši toho, jenž je z prvních skutečných básníků křesťanských, Boěthia, čteme:
Mors spernit altam gloriam
Involvit humile pariter et celsum caput,
Aequatque summis infima.
Ubi nunc fidelis ossa Fabricii manent?
Quid Brutus aut rigidus Cato?
Signat superstes fama tenuis pariculis
Inane nomen litteris. (P. Leyserii Historia poetarum et poematum medii aevi. Halle, 1721. II. 7. str. 116.1
|
Několik to konkrétních příkladů, arci jen z jednoho oboru (o slávě). Podobně pak ptají se básníci stol. XII. a XIII. jakö Henricus Septimeílensis: Nunquid Alexander? Nunquid tu Caesar es? (ib. 472), jindy přidávaje k nim ještě Daria, Cyra, Nerona (ib. 482). Gautier de Chätillon zase ptá se obecněji po jedné třídě: Übi sunt Ecclesiam in Christo regentes? (Creizenach, Verband, des 28. Versam. der deut. Philolog. und Schul. 1873, 206). Ustaluje se však potom v poesii středověké počet hrdin, kteří jako představitelé síly, moci nebo nadání zastupují lidstvo. A pokaždé, když se vynoří myšlenka o lidském osudu, který je poután a jemuž je vyměřen krátký čas, uvedou se ty a podobné příklady. Tak Galfridus de Vino Salvo ve svých Poetria nova (Leyser 881) :
Hoc unum praescire potes: quod nulla potestas Esse morosa potest, quia tres fortuna secundas Imperat esse breves. Si vis exempla: priores Respice fortunas: Emarcuit illa priorům Florida prosperitas, Minos subvertit Athenas; Ilion Athrides; magna e Carthaginis arces Scipio; sed Romam multi. Fuit alea fati Tempore versa brevi. Brevis est distantia laeti Ominis et moesti. Nox est vicina diei.
Jenomže, jak očividno, myšlenka o nestálosti světa ve verších Galifredových přenesena do dějin; panství se střídají, s říše na říši přecházívá moc. To bude myšlenka, k níž se budou s velkým zájmem vraceti, když pod vlivem mystiky historické i náboženské probudí se chiliastická učení. Eustachę Deschamps, který uvažuje také o příčinách zániku království (Oeuvres complětes, III. 128), ve své 1464. básni „Des eages du monde" (r. 1400 se počítalo od stvoření let 5600) uvádí (ib. VIII. 159) ony říše, jimiž prošly dějiny lidstva za šest uplynulých tisíciletí. Humanisté z toho, jsouce střízlivější a čítajíce antické dějepisce,
|
