str. 256
vytvoří myšlenku o „předávání císařství". Jean Bouchet v „Le Labjrynth de fortuně" (1522) tak veršem vzpomíná Assyrie, Médie, Persie, Řecka, Ríma, Gothův a Francouzův, podobně Rabelais (Gargantua I. 1.) a jiní; myšlenky příbuzné nebude úplně vzdáleno ani Montesquieuovo hlavní dílo, ona v metafysickém upravení filosofickém ozve se i u Herdera. Výčet jmen, které dotvrzují thesi, lyrika středověká oblíbí si, mimo uvedené případy, zvláště také v literatuře antifeministické3).
Ale vlastní formule, kde se výčet znamenitých lidí, hrdin lidstva, nejčastěji vyskytuje a kde souhrn jejich jmen záhy se celkem ustálil4), takže některých nikdy v moderních literaturách není pomíjeno, je právě formule, jíž básník ptá se po osudech představitelů člověčenstva, kteří stejně jako kdo jiný neušli smrti. Ta myšlenka v středověku tolik oblíbená vedla к cyklickým kresbám „tance smrti" (danse macabré), její formule básnické ráda užívala i rhetorika kazatelův, jak známe z veršovaného kázání, kde se připomíná Adam, Noe, Abraham, Mojžíš, David a Šalamoun (Suchier, Bibl. norm. I. 60), nebo jak učinil na př. kazatel Menot, počátkem XV. stol. (Sainte-Beuve, Causeries du lundi. 16. 297). Tomuto thematu a jeho formuli básnické bude potom v literaturách skoro ve všech vtištěn ráz z básně kdysi připisované italskému básníku Jaco-pone da Todi, středověkými opisovači též Walteru Mapovi, avšak dnes obyčejně pokládané za plod sv. Bernarda z Clairvaux.
Začíná se tento „Rhytmus de contemptu mundi" (Migne, Patrol, lat. 184.1314—16 a shodně Mabillon, Opera Sti. Bernardi. 1719. IV. sl. 913):
O miranda vanitas! o divitiarum
Amor lamentabilis! o virus amarum!
Cur tot viros inficis, faciendo charum,
Quod pertransit citius quam flamma stuparum?
|
Ve druhé a třetí básník se diví lidem, kteří nepomýšlejí na vratkosť života, radují se, ač zítra mohou hnít, takže ve strofě čtvrté podává slova mudrce, který přemýšleje o smrti, jež může přijíti náhle, touží jen
3) Tak v písni „Ve nunc, cras et heri, qui credulus est mulieri" (Carmina medii aevi. Ed. Novati, 1883. 21):
Si tuba Maronis, facundia Ciceronis,
vel vox Nasonis, sapientia vel Salomonis
ore flueret, vix linqua dicere valeret
tot scelerum partes, quot femina novit artes.
a v P. Abaelardově „Planctus Israel super Samson" čteme, že ženou oklamán muž nejzbožnější (David), nejmoudřejší (Salomon) i nejsilnější (Samson) (E. du Méril, Poesie pop. aut. au XIIе s. 174). Carmina burana (ed. Schmeller, XI. 9): „Cręsi" solium, „Sinonis" astutiam, confer Tullium, Zenonis prudentiam, nil confere sentiam his abutens bonis, ni fugiendo fugiam Dalidam Samsonis". A z rkpu Kříže Telečského cituje Fejfalík (Sitzber. Vid. Ak. XXXVI., 1861. 163): Sorbet sapienciam, deglutit prudentiam, ut fecit Sampsoni, Platoni, Salomoni (ib. 166) a jinou (Сдпсю de mulieribus. ib. 164), kde se uvádějí Adam, Loth, Sampson, David'(manu fortis) a Salomon. А к obojí té myšlence, historické i antifeministické, svým ideovým základem se hlásí oba latinské spisy Boccacciovy De casibus tak hojně přetiskované a překládané v XV. a XVI. stol.
4) Louis d'Orléans v XV. stol. dal na zámku Coucy vymalovati takové hrdiny a tu biblický starověk zastupují Josue, Juda Makabejský a David, starověk antický Hektor, Julius Caesar a Alexander, středověk Artuš, Karel Veliký, Godefroy Bouillonský a Du Guesclin. (Champion, F. Villon. 1913. II. 189).
|
