str. 257
po ctnosti. A následující sloka jednak přejímá znovu základní myšlenku, obrací ji však částečně jinam, ukazuje na marnost slávy světské:
Cur mundus militat sub vana gloria?
Cuius prosperitas est transitoria:
Tam cito labitur eius potentia,
Quam vasa figuli, quae sunt fragilia.5)
|
Řada věcí nemožných a nejklamnějších zasluhuje více důvěry než klam světa. Strofa osmá až desátá:
Die, ubi Salomon olim tam nobilis?
Vel ubi Samson (est), dux invincibilis ?
Vel pulcher Absolon, vultu mirabilis?
Vel du'cis Ionathas, multum amabilis?
Quo Caesar abiit, celsus imperio?
Vel Dives splendidus, totus in prandio?
Die, ubi Tullius, clarus eloquio?
Vel Aristoteles, summus ingenio?
Tot clari pročešeš, tot retro (rerum Jac.) spatia,
Tot ora praesulum, tot regna fortia;
Tot mundi principes, tanta potentia,
In ictu oculi clauduntur omnia.
|
A poslední čtyři sloky stejně vytýkajíce nestálost a pomíjivost všeho, co se ve světě hodnotí, učí na konec nedbati ho, zhrdati jím: „felix, qui potuit mundum contemnere".
Změny ve výčtu závisí pak ovšem nejen na osobním rozpoložení básníkově, nýbrž i na době. Bernardus de Morley, XII. stol., ve svém De contemptu mundi si jej mění (Nabuchodonozor, Darius, Cyrus, Julia, Caesar, Marius, Fabricius, Poruš, Cicero, Cato, Regulus, Romulus, Remus. E. du Méril s. u. 126), jinak upravuje anonym patrně již doby humanistické (Plato, Porphyrius, Tullius, Vergilius, Thales, Empedocles, Aristoteles, Alexander, Hector, David, Salomon, Helena, Paris. Rambach, Christliche Anthologie. I. 354 cit. Méril s. u. 126) nebo jiný doby vykvetlé již renaissance (summus Aristoteles, Plato et Euripides. Creizenach s. u. 206). V literatuře francouzské, jejíž chansons de geste znají básnické nářky nad padlými, od doby Bernardovy setkáváme se s touto formulí až do renaissance skutečně častěji než jinde, je tu v půdě domácí. Přes Hélinantovy Vers de la mort z konce stol. XII. (SATF. 1905), účinnou to básnickou apostrofu, která měla v lite-
5) F. Iresatti v Jacopone da Todi, Poesie spirituali. 1617 (v odstavci Deila Vita V.) uváděje báseň jako Jacoponovu začíná touto slokou. Strofu 8. a 9. uvádí A. N. Vese-lovskij z rkpu petrohradské Imp. Publ. Bibl. Poes. О. I. 176 (Ž.M.N. P. 231. 1884 366), kde báseň uvedena jednak pod heslem Jacobus, jednak Carmina a Jacopone condita franciscano. Autorství Bernardovo, pokud mu je kdo přiznává (srov. Sainte-Beuve m. u., H. L. Cohen, The Ballade. 1915. 88), spočívá patrně na autoritě Mabillonově (Migneově). Ale sluší uvážiti jednak rhytmický rozdíl prvních čtyř strof proti páté a následujícím, neboť má docela jiný chod, dále nedost jasnou spojitost obsahovou mezi strofami čtvrtou a pátou i následujícími; v první části totiž se mluví o životě pomíjejícím vůbec, myšlenky se tu nesou к smrti jako jediné věci jisté, z čehož plyne moudré naučen! o cestě cnosti, kdežto druhá část mluví o marnosti všeho lidského úsilí a všech hodnot lidských, zvláštní pak důraz při tom klade na slávu, takže logicky se začíná báseň v otisku Tresattiho veršem: Cur mundus militat sub vana gloria. Věc potřebuje nového vyšetřen!. Nejsou tu snad spojeny dva sice příbuzné, nicméně přece jen různorodé kusy? A není celek strof 5.—14. třeba skutečně báseň Jacoponova? Pokud není přesvědčujícího důvodu proti tomu, nepokládáme auktorstv! Jacoponovo za úplně vyloučené.
|
