ratuře velký vliv sama navazujíc na Bernardovy myšlenky, v níž však naše formule se nenachází, v XIII. stol. čteme,ji v Robertu de Blois v jeho L'enseignement des princes (Wilmotte, Etudes sur la tradition. 1909, 163), kde na podiv jsou v ní připomenuti po většině jen staří epičtí hrdinové francouzští (Marsilions, Thiebauz li Esclavons, Heamons, Agolans, Oliviers, Rolans, Alixandre, Charles li conquerans, Artur, César, Edouard d' Angleterre, Guiteclins). Ve XIV. století zvláště často se vrací k thematu i k jeho formuli básník Eustachę Deschamps (Oeuvres complětes. SATF. 1878—1903. I.—XI.). Když se obrací proti pýše rodové (VI. 106), když radí králi (II. 74), když hájí potřeby učených lidí (II. 117 s refrainem baladickým: Tholomée, David, Salemons), když horlí proti hrdosti (VI. 299: le roy Farahon, Bruitus, Guinievre, Theseus, Dyogenes, Salledin, Ou est Cloys et le roy Meravée, Rains et Roan ?). Nejvlastněji však jí užívá v pěti baladách, v baladě nadepsané „Vani-tas vanitatum" (VI. 122: David, Hector, Charlemaigne, Rolant liz sont tous mors); „Toudis advient ce qui doit advenir" (VI. 88: Alexandr, Pompeius, Tholomeus, Jason, Helaine, Paris „li forsenez", Hector „li preux", Agamemnon, Cesar); „Comment ce monde n'est rien quant á la vie" (VIII. 149: Nembroth, Priant, Hector, Achilles, Romulus, Alixandre, Remus, Cesar vedle měst Troye, Carthaige, Athene; David, Judas Machabée, Urie, Charlemaine, Rolant, Godefroy, Baudouin, Josue, Daires, t. Darius, Artus; Atille „le tyrant", Caton „piain de philo-sophie", Hercule, Jason, Socratěs, Augustin, Virgilius, Tholomeus, Ypocras s refrénem: Iis sont tous cendre devenus: Souflez, nostre vie n'est rien); „La mort égale pour tous" (III. 182/4), jež má nejvíce podobností s Bernardovou písní:

V dalších strofách zveličuje počet těchto hrdin-představitelů (Denys, Alixandre, Salhadin, Albumasar, Mathusalem, Virgille, Julies Cesar, Auffricanus Scipio; Artus, Godeffroy de Bouillon, Judith, Holo-fernes, Penelope, Arrien, Semiramis, „le puissant roy" Charlon, George, Christofle, Julien, Pierres et Pols) a podobně v baladě (368). „Vanité des grandeurs humaines" (III.' 113), která má formu v podstatě stejnou, ale značnější počet jmen (na víc proti předešlé: David, Josué M., Hector, Pompée, Crises, t. Ulixes, Daires, Hercule, Job, Thobie, Aristote, snad i Herode, Brutus; Dydo, Pallas, Juno, Medée, Guenievre, Yseut, Helaine, Palamides, Tristan, Lancelot, Theseus, Jason, Colcos, Romulus, Clovis a několik dobově mu blízkých, jejichž jména opisuje jich skutky) i mohla je uzavřití jen do pěti slok. Deschamps se chlubí znalostmi tak nejasnými, že jsou nevědomostí, a své příliš formalistické poesii, která je druhdy bez básnického posvěcení, bezprostřednosti i vzletu, chtěl