str. 340
Věstníku. Americký učenec o studium pohádek vysoce zasloužilý zaujal stanovisko sympatisující se směry a hlavními, základními idejemi, propagovanými ve jmenované publikaci, jak je přesně vyslovil Kaarle Krohn a podrobněji je pak rozváděl jeho žák Antti Aarne. Vůči pokusu o klasifikaci pohádkových látek, po případě motivů od posledně jmenovaného učence nezaujal T. F. Crane určitého stanoviska, referuje jen o něm „nemaje dostatek místa pro jeho kritiku". Uznává jen důležitost takové katalogisace vůbec, a vyslovil se jen (a to zcela správně,) že určité, pevně stanovené heslo pro určitou látku bylo by vítanější.
Reprodukuje dosti obšírně Krohnovy teoretické vývody a vytýká důrazně „pohádky nejsou spojeny s jazykem než s kulturou". Proto klade silný důraz na zeměpisné spořádání versí. „Pohádky nestěhovaly se s jazykem, než s kulturou", šířily se prese všecky velké rozdíly a různosti jazykové. Důsledně bychom.f ovšem čekali, že se Crane ostřeji vysloví proti seřazení versí, jehož se drží právě finští učenci, Krohn a jeho stoupenci, neboť podkladem jich seřazení jest právě jazyková spřízněnost národů, nikoliv jich souvislost kulturní, a spíše řekněme kulturně-politická.
Crane pokládá za chybu Benfeyovi, že kladl hlavní váhu na literární verse pohádek a jen sekundární cenu připisoval versím zapsaným z úst lidových v novější době. Poukázal na známý fakt, že v těchto zachovány namnoze starobylejší a původnější rysy a črty než v starších (středověkých) zpracováních týchž látek, a také odkázal na konserva-tivnost paměti lidu. V této věci v nynější době pozorujeme zase obrat. U nás zvláště p°rof. Tille dovozuje dosti mladý a literární původ našich českých pohádek. Ale nesmíme se při této otázce přidržovati výlučně jednoho principiálního stanoviska. Jiné poměry jsou v krajích, kde škola přes lidský věk již zabírá dítě z poslední pastoušky, a kde tisk proniká do nejodlehlejších vísek a samot. A jiné zajisté poměry jinde, kde dosud moderní vzdělání neproniká tak hluboko do lidu. Á tu celkem poznáváme, že čím méně ještě podléhá lid školnímu a knižnímu vzdělání, tím silněji se v něm udržují staré tradice a tím pevnější a obsáhlejší jest jeho pamět, mějme jen na mysli sáhodlouhé písně severoruských neb jihoslovanských pěvců lidových. Objektivní rozbor lidových tradic nepřidržuj se žádných principiálních stanovisek všeobecnějších, a přísný věcný rozbor jednotlivých drobných oddílů lidových podání přivede nás к více méně bezpečným výsledkům všeobecnějším, které ovšem budou podle poměrů u různých národů a v různých krajích různé. jpa.
@----------------
Povídku lidu Opavského a Hanáckého. Vydal a komentářem kri-ticko-bibliografickým opatřil Jiří Polívka. Praha 1916 8n. Rozpravy České Akademie. Třída III. č. 43).
Vydavatel dostal dvě sbírky přesných, dialekticky věrných zápisů lidové prosy; 35 čísel ze západního Opavska, a 23 čísel z Hané. Opavské stenografoval F. Stavař ve svém rodném kraji, Hanácké sebral J. Tvrdý od několika zapisovatelů, již je zapsali vletech 1911—13.
