Bor) a kromě něho z okresu p a c o v s k é h o vsi Zahrádku, Leskovice a Moravec, z počáteckého Cejkov a Chrástov, z kamenického Lidmaň, Lidmaňku a Markvarec, z humpoleckého Budíkov a Brtnou, tedy území měřící asi 350 km2.

Celé toho území dělí se zeměpisně na dvě nestejně veliké části, jichž hranici tvoří předěl horský na rozvodí moře Severního a Černého, táhnoucí se od jihozápadu к severovýchodu a dosahující Křemešníkem nejvyššího bodu (767 m).

Větší jeho část, od předělu na západ, obsahuje východní půlku zvlněné, průměrně 583 m vysoké20) kotliny, sklánějící se na sever a obklíčené od západu, jihu a jijiovýchodu v širokém polokruhu věncem kopců, oddělujících poříčí Zelivky od poříčí Lužnice a přesahujících svými vrcholky několikrát poměrně značnou výši 700 m.21)

Hlavní část Řečička zaujímala východní půli této horské kotliny a opakuje v menším její zeměpisný útvar. Až na hlavní prameny Zelivky (Hejlovku a Jankovský potok) s nejsilnějším jejím přítokem Trnávkou,, které tvořily severní a severovýchodní jeho hranici, zachovávají všecky ostatní potoky směr od jihu к severu. Jen drobné přítoky jejich tvoří údolíčka kolmá na směr hlavních vod.

Jihovýchodní, daleko menší část Řečička přísluší poříčím Jihlavky-к povodí černomořskému. Jihlavka teče rovnoběžně se hřbetem rozvodním a přítoky její s levého břehu (Hraniční, Rychnovský a Jedlovský potok) zachovávají hlavní směr jihovýchodní, který udává též sklonitost půdy. Střed této části tvoří rozlehlý, dosud zalesněný žulový masiv rychnovský, nemnoho nižší hlavního hřbetu rozvodního a dosahující nejvyššího bodu Ceřínkem (757 m). Drobné potůčky, stékající s něho na sever, východ, jihovýchod i jih, sesilují Jankovský potok, Jihlavku i Rychnovský potok. Průměrná výše této části bývalého Řečička je mnohem větší nežli výška hlavní části západní, dosahujíc 638 m.22)

Celkovým svým rázem jeví se tedy Pelhřimovsko jako poměrně vysoká, mírně zvlněná pahorkatina, která, jsouc otevřena na sever a zavřena proti jihu, má značně drsné klima. Poněvadž pak i geologické složení půdy (rulové prahory s ostrůvky žulovými) omezuje úrodnost její jen na určité plodiny, lze už předem očekávati, že к osídlení Pelhřimovska došlo poměrně pozdě, když už kraje níže ležící a hostinnější byly zaujaty. I je pravděpodobno, že v době, kdy biskup Ota dostal tuto krajinu, byíov Pelhřimovsko ještě pusté a snad vůbec (až snad na nejbližší okolí Zeliva) nezalidněné.

A pro tuto domněnku možno uvésti i některé důkazy historické: Gerlach, mluvě ve své kronice o počátcích nového kláštera Želivského, výslovně praví, že první jeho opat Reinard přišel do krajiny pusté, kterou teprve kácením neprostupných lesů proměňoval velikou prací