slovanskou víru v Parky, která k nám ještě mluví ze všech těch podrobností; naproti tomu na str. 91 upadl v chybu opačnou. „Těžko připustiti, že instituce kmotrů vyrostla jedině a výlučně na půdě křesťanské; naopak třeba připustiti, že již za časů pohanských jistě existovaly osoby (s obřadní činností recepční), к nimž děti měly zvláštní závazky; nepochybně řada atributů těchto osob přešla potom na kmotry." Avšak prameny, na př. polské, vypravující o postřižinách, nic nepraví o jakýchsi „rodičích postřižinových", a jak cizí byla pohanským Slovanům jakákoliv představa o kmotrovství, dokazuje i Vita Methodii, vypravující o manželských svazcích niezi kmotry, jak se jim Method stavěl na odpor a co z toho vzešlo. Ze by kdokoliv při narození zastával jakoukoliv činnost kmotrovskou, o tom dovědělo se pohanstvo teprve od křesťanství, i nepomohou tu žádné paralely při svatbách a třeba i při postřižinách. Na str. 115—16 dopustil se autor jiné chyby: soudí, že pečivo a snad i kaše, jimiž častují hosti na krtinách, jsou „obřadním dvojníkem děcka a krtiny recepční ceremonií, vykonávanou požíváním obřadního pečiva, které znázorňuje novorozeně", a o takých dvojnících v obyčejích žatevních i svatebních dále vykládá: při obyčejích žatevních není o tom ani řeči a ještě méně při krtinách, kde jsou leda zbytky obětí skládaných bohům beze všech dvojníků a recepcí.

Bylo tedy zásadní chybou autorovou, že se důkladněji neseznámil se starými náboženskými představami slovanskými, že proto neporozuměl důležitosti víry v démony, která jasně i lehce vykládá vše, v čem autor neví si rady. Ani isolace, ani recepce nemohou nahraditi nebo zakryti tohoto nejhlavnějšího nedostatku. Neškodí také připomenouti fantastičnost různých výkladů, na př. na str. 127 autor vzpomíná, že kdesi kdysi byly děti ke křtu přinášeny toliko v noci: „snad z obavy před paprsky slunečními", jako Trojanovi srbskému slunce přervalo život! Na str. 130 čteme stejně fantastický výklad: děti dostávají jména po dědech, „snad že tento obyčej jest v souvislosti s prvotní exogamií, kdy dítě bylo členem jiného klanu než otec, totiž téhož, jako děd" — avšak opakování názvů jest věc zcela prostá, zachovává se na celém světě, a tabulka knížat českých u Kosmy jest právě proto smyšlená, poněvadž se v ní nijaké názvy neopakují — co tu s exogamií! Zrovna tolik, jako někde jinde s „matriarchatem"! Totéž vidíme na str. 132: dítě před křtem nazývají pohanem (i v Cechách), židem, černochem atd., „všecky tyto názvy jasně dokazují, že děcko před křtem a tedy před přijetím do rodiny (!) jest osobou naprosto cizí, nepatřící do kmene, příslušníkem cizího plemene, jejž třeba teprve obřadně přijmouti do rodu" (!) — ale tu rod nebo plémě nemá nijakého významu, zde rozhoduje výlučně názor křesťanský o nekřtěném, jako o pohanu, tedy nevěrném, nebo o židu, černochovi atd.

A tak to jde strana za stranou: na str. 95 čteme, že matka kojí dítě teprve po křtu, to prý „potvrzuje, že dříve, než matka přijme dítě ku prsu, bylo nutno vykonati jisté obřady recepční" . . . (snad) „dítě vstupuje v pokrevní vztah к matce teprve tím, že je přijato к prsu ?" (str. 96); „snad obyčej klásti dítě pod stůl souvisí s pojetím stolu jako střediska celého domu, které je symbolem domácího blahobytu ?" (97) — ale stůl není krb! Na Bílé Rusi porodní bába třetí den po krtinách