omývá vodou místa, jež duchovní pomazal oleji: kdo popustí fantasii uzdu, připomene si, že Lotyšové a j. myli se po křtu (vynuceném) v řece, aby s ní odplynuly ony znaky křesťanství. Kosmatý kožich jest naproti holé ruce nebo oholené kůži symbolem dostatku, proto kladou děcko na kožich, aby bylo bohaté; autor (str. 104) praví, že kožich jest „prostředek působící plodnost". Obyčej házeti do koupele novorozeněte,, která naprosto není „typickým obřadem recepčním" (str. 105), peníze nebo jiné věci, zase není nijakým obřadem isolačním, jak autor na str. 107 připouští, blouzně stále o recepci nebo isolaci, kdežto oběti Rodjenicím, apotropaia a symbolická přání štěstí a zdaru, měly a mají stokrát více významu. Na téže str. 105 autor vykládá obyčej švihnouti novorozeně (po křtu) metlou a pod.: „buď jest to obyčej recepční, nebo-jest to „Schlag mit der Lebensrute" (podle Mannhardta)" — nejspíše ani jedno ani druhé, nýbrž prostý symbol poslušnosti, jako jsou symboly všeliké obyčeje ostatní tu uvedené. Tak přece klade matka děvčátku jehly, špendlíky a pod., aby později dobře šila — autor i z toho sestrojil „velmi výrazné užití prostředků isolačních"! (str. 88), dokonce i v penězích do vínku, — které se dávají v mincích kovových, nikoli v papírových proto, že lid kov cení výše (u nás kmotr dával dukát ve zlatě, nikoli papírovou pětku ani desítku) — viděl by isolaci! (Str. 87). „Dávati děcku plátno, věc do té doby dítěti neznámou, zavinouti je tím plátnem, bylo by článkem velikého řetězu obřadů, které s přijímáním do společnosti jsou spojeny" (str. 83), před touto recepcí dítě leží ve starém prádle (85), ačkoliv to jest nejobvyklejší symbol blahobytu (staré hadry a pod.). Kdo si sám takové obtíže vymýšlí, přirozeně shledá,, že „celkem obyčeje zachovávané v době křtu jsou málo srozumitelné" (117) — mně se zdá právě naopak: proč na př. ženy shromažďovaly se zvlášť? Ale kdopak jiný může vejiti к šestinedělce? Stejně též obyčej voziti porodní bábu do krčmy, nebo že bába vybírá peníze, má týž. význam jako tolik obyčejů svatebních: jde pouze o to prodloužiti a zpestřiti zábavu, jakož i nahraditi poněkud útraty spojené s přijetím hostí — není tu nijakých tajemství, nebo „nejasností".

Zásadní omyl autorův zakládá se na názoru projeveném na str. 85 těmito slovy: „Na prvotním podkladě obřadním, sociologickém, počíná se pozvolna objevovati tkáň démonologická" atd. Avšak obřady slovanské, pozdní, dnešní (o dávných není skoro ani stopy), tak jsou vzdáleny od onoho prvotního podkladu sociologického, že vycházeti dnes z něho při výkladě, značí jen přikládati novým věcem předvěké rysy; tkáň démonologická atd. zastřela úplně — až na velmi skrovné výjimky — onen prvotní podklad a pokouší-li se kdo stále proniknouti к němu, nevykládá tuším skutečného stavu, nýbrž znásilňuje fakta.

Uznávaje tedy autorovu píli při sbírání látky, jeho rozsáhlou sčetlost etnografickou, i snahu věnovati se zajímavým otázkám a badání, jemuž dnes odbila snad hodina poslední, nesdílím jeho stanoviska ani metody. Naproti práci o obyčejích při žních tvrdil bych spíše, že v těchto obyčejích a j. nezachovalo se nic a nic demonologického či mytického; prostředky symbolické, aby byla zabezpečena úroda na příští rok, zábavy a zpěvy ženců po ukončení napiaté práce, ačkoliv si pohané při nich vedli podobně, nezachovaly ani nejmenší sledy pohanské; ,plon