str. 97
•zájem o sběratelskou činnost, časopisy přinášely vyzvání ke všem přá-> tělům německé písně ve Slezsku — avšak přes horlivou agitaci zájem nebyl veliký a nevzrostl ani, když koncem r. 1842 ,Schlesische Volkslieder' vyšly. Hoffmann ve své autobiografii dokonce vypravuje, že titul, který sbírce ve Slezsku nijak nepomohl, v ostatním Německu jí jen uškodil, že by byli lépe pochodili s názvem „Deutsche Volkslieder gesammelt aus dem Munde des schlesischen Volkes".
Jest obtížno posouditi redakční práci Hoffmannovu a Richterovu, poněvadž nemáme originálů, o nichž by bylo lze s určitostí říci, že jich vydavatelé použili. Rukopis patrně zůstal v tiskárně, ale ani původní zápisy se nezachovaly. G. prozkoumal pozůstalost Hoffmannovu, s části i Erkovu a leccos zjistil; výsledky obtížné práce srovnávací lze shrnouti takto: Hoffmann pojal do své sbírky jen výběr látky, kterou měl po ruce. Jest příznačné, že se téměř úzkostlivě vyhýbal nářečí a že rázovité obraty slezské překládal do jazyka spisovného: tedy i Hoffmann sdílel nechuť к zápisům zachovávajícím dialekt, jak ostatně vysvítá ze známého místa v předmluvě, které autor cituje (str. 38). Pochopíme toto stanovisko, uvědomíme-li si cíl, který Hoffmannovi především tanul na mysli: přál si, aby písním rozuměli v celém Německu, nešlo mu o to dáti Slezanům kritické vydání slezských písní. Kromě toho třeba připomenouti, že Hoffmann nebyl „sběratelem" v pravém slova smyslu; kdyby se byl častěji stýkal přímo s lidem, byl by nepochybně postřehl význam nářečí pro lidovou píseň. Jeho odmítavé stanovisko, charakteristické pro směr tehdejšího badání národopisného, zřejmě vysvítá též z listu Erkovi (1848), z něhož G. otiskuje tento příznačný úryvek (str. 39): „Uberhaupt bin ich gegen vieles Aufnehmen von mundartlichen Liedern, da sie nur selten vom ganzen Volke verstanden werden. Das „Gras' i" versteht kein Norddeutscher. Wir müssen die deutsche Gefühlsduselei auf keine Weise begünstigen". Ze všeho jest patrno, že i Hoffmann na textech leccos měnil, často bez vážných důvodů. Odpor proti dialektu jeví se i v tom, že do sbírky nebyla pojata dětská říkadla, žertovné a škádlivé popěvky atd., v nichž ovšem nářečí silně se uplatňuje. V hudbě byl Hoffmann naprostým laikem, po té stránce spoléhal na pomoc svého přítele Richtera. Günther provedl i tu revisi — pokud je ovšem vůbec možná — a shrnuje svá pozorování v ten smysl, že Richter celkem přesně reprodukoval své předlohy a že jen tu a tam opravoval melodie, někdy na škodu, většinou však na prospěch nápěvů. Přes tyto vady, které ostatně třeba přičísti na vrub souvěkých názorů, ,Slezské písně' byly nejlepší místní sbírkou německou v 1. polov. XIX. stol. a podnes mají veliký význam literární i kulturněhistorický. Tím více překvapuje, že úspěch byl velmi slabý. S počátku nevěnovali jí ani odborníci pozornosti (Uhland nepojal jí do svého vydání, jak s podivením píše Erk r. 1845), širší kruhy slezské inteligence přijaly ji celkem lhostejně, lid jí ovšem nekupoval a tak sbírka neprávem zapadla. Hoffmann hodlal v díle pokračovati, avšak poměry politické překazily jeho úmysl; pro své Unpolitische Lieder byl zbaven profesury, vypovězen z Pruska (r. 1842) a později jako bibliotekář u knížete Ratibora v Corvey ve Vestfálsku přirozeně neměl již oněch úzkých vztahů к slezské půdě,