bez nichž úspěšná práce sběratelská není možná. Některé slezské písně: otiskl pak ještě ve své sbírce Findlinge.

Po Hoffmannovi a Richterovi nejzajímavější postavou v galerií, slezských sběratelů jest učitel F. A. L. Jacob. Odborně vzdělaný hudebník pochopil význam lidových nápěvů a pracoval směrem, který se ostře odlišoval od starších sbírek; kdežto do té doby hlavní význam, byl přičítán textům, Jacob zabýval se výlučně jen nápěvy. Ovšem jeho činnost má ráz převahou pedagogický a národně-buditelský. Slo mu o to těžiti zejména ve škole ze starých, krásných nápěvů a jejich pomocf vymýtiti neslané nemastné, jen suše moralisující tak řeč. ,školní' písně. Poněvadž však uznával, že mnohé staré texty nehodí se do školy, žádal,, aby staré nápěvy byly opatřovány novými texty. Jacob vydal několik, popularisujících sbírek, z nichž na př. „Volkssänger" v několika letech, se rozšířil asi ve 30.000 výt. Horlivý pracovník pokusil se však ještě jinak šířiti zájem o svou myšlenku: sestavil si ze svých žáků pěvecký sbor a chtěl vytvořiti rozsáhlou organisaci. Několik škol sdruží se v jakýsi pěvecký sbor. V každé škole nacvičí se ročně 4—5 písní a sice tak, že se jim žáci naučí nazpamět. Každého roku koná se slavnost pěvecká s určitým, přesně vymezeným programem (na př. slavnost jarní, oslava, nějaké události historické a pod.). Zpěváky mohou býti hoši nejméně: pětiletí. Po čtyřech, pěti letech tedy budou zpěváci dosti rozsáhlého-okrsku znáti aspoň 20 písní. Budou-li dobré, rozšíří se jistě i v lidu a. vytlačí tak leckterou odrhovačku. Již r. 1847 byla podle tohoto plánu konána v působišti autorově (Haynau) zdařilá pěvecká slavnost a byla. několikrát opakována i později. Ovšem zachované programy dokazují, že byly zpívány texty umělé, ale nápěvy byly ryze lidové. Nelze popříti, že myšlenka Jacobova byla svérázná a že chudý učitel, který po celý život strádal nedostatkem, ani ve stísněných poměrech nezapomínal na svůj ušlechtilý cíl buditelský.

Jacobových rukopisných sbírek použil L. Erk pro své Deutsche Volkslieder. Rukopis Jacobův se zachoval i bylo Güntherovi možno, srovnati texty ve vydání Erkově s rukopisem. Ukázalo se, že do prvního svazku sbírky Erkovy texty Jacobovy přešly téměř beze změny a že: jen tam, kde šlo o zřejmou chybu, Erk provedl opravu. Nevylučoval textů dialektických, ano vedl si v tom směru správněji než Hoffmann. V pozdějších svazcích přibývá odchylek — patrně vlivem Hoffmannovým, jak Günther správně dokládá — a ve sbírce Liederhort libovůle v .upravováni" textů převyšuje i praxi Hoffmannovu. Erkovi šlo zřejmě o tor aby se písním po celém Německu dobře rozumělo; proto je podával v uhlazené, spisovné formě, avšak jeho důkladná znalost i vytříbený smysl způsobily, že téměř nikde jeho ,úprava' neruší, ba mnohdy jí" čtenář ani nepostřehne. Avšak právě proto nelze sbírku Erkovu nazvati dílem ryze vědeckým a badatel, který z ní čerpá, musí býti opatrný. Tím důležitější bylo její poslání národní a kulturní, zejména proto, poněvadž byla určena především pěveckým sdružením.

Další kapitola líčí vývoj sběratelské práce ve Slezsku od r. 1842— 1913. Teprve padesát let po vydání sbírky Hoffmannovy nastal živější ruch založením Slezské společnosti pro lidovědu. Ku přehledu časopisů, z pruského Slezska a Kladska autor připojil též časopisy lužické (Lu-