str. 102
med jedno z nečetných slov pocházejících z dob jazykové jednoty indoevropské a ugrofinské (tak zejména filologové ugrofinští; srv. na př. Szinnyei Finnisch-ugrische Sprachwissenschaft [Sammlung Göschen 463] 20).
Nejnověji se touto věcí obírá C. Wessely Wochenschrift für klasš. Philologie 1916, 908—910. Vykládá dvojitost indoevropského pojmenování, jevící se v řecké dvo-ici (iéíru [methü] a |iéXt [meli], poukazem na to, že podobné střídání souhlásky zubné se souhláskou / ve výraze značícím med je také v jazycích ugrofinských; v zyrjanském jaz. vedle m a, což je z býv. mat a znamená med, je ve slově malja-muš a malja-zy, jež znamenají včelu, výraz malja-. V ugrofinských jazycích však je takové střídání souhlásek zjev obecně známý, zjev, který bychom podle odborného terminu německého Stufenwechsel, navrženého Setäläm, mohli asi nazvati „stupňováním souhlásek". I soudí Wessely, že indoevropská dvojice *m e d h u a *m e 1 i je reflexem dvojice hláskoslovné vzniklé v ugrofinštině, že tedy indoevropské pojmenování medu přejato je od Ugrofinů a to ve dvojím znění, jež se v ugrofinštině hláskoslovné vyvinulo. Podle výkladu tohoto poznali Indoevropané med teprve ze styků s Ugrofiny; tomu by mohla nasvědčovati — dodal bych — i ta okolnost, že jazyky indoevropské nemají starého společného názvu pro včelu. A vyplývalo by z toho, že pojmenován1 medu v jazycích indoevropských poučuje nás pouze o velmi starém sousedství Ugrofinů a Indoevropanů a že styk ten nutno klásti do krajin, kde včely v prastarých těch dobách žily. Přesněji krajiny ty stanoviti není ovšem možno, protože je nesnadno určití, kde v dobách těch včely byly rozšířeny a kde nikoli; připomenutou studií Köppenovou otázka ta definitivně rozřešena nebyla (srv. i Schräder Die Indogermanen [1911] 159). Není pochyby, že výkladem Wesselého dobře se vykládá dvojice [léXi a p.é9-u, s níž si etymologie dosud nevěděla rady. Ale jde o to, nebude-li chronologie vadit této theorii, zda lze se domnívati, že v době, kdy prajazyk indoevropský byl ještě jednotným celkem jazykem, v ugrofinštině postoupil vývoj souhlásek tak daleko, jak to výklad Wesselého předpokládá. Střídání souhlásek (Stufenwechsel) je v ugrofinštině prajazykové; ale theorie Wesselého předpokládá již různost, jak ji nalézáme v jednotlivých jazycích ugrofinských; otázku tuto rozřešiti mohou jen filologové ugro-finští. O. Hujer.
@-----------------
XLII. sv. Sebraných spisů AI. Jiráskových obsahuje mimo jiné nám zvláště vítané sebrané „Lidopisné črty" znamenitého našeho romanciera (str. 277—303). Obsahuje zprávu o rukopisné čarodějné knížce XVIII, stol., pověsti o divoženkách a o větřici z okolí Poličského, čarování a zaklínání zlodějů a konečně příspěvky к dějinám českých blouznivců náboženských, výňatek z písně vytištěné r. 1801 dotvrzující důvěru t. ř. Adamitu ve příchod krále Marokána a návod к výslechu přívržence této sekty.
@------------------------
Ve vzpomínkách na svou vychovatelskou činnost v Záhřebe vypravuje Jos. Holeček mimo jiné o svých stycích s L. Geitlerem a o svých sporech s ním o známých padělcích Verkovičových. Dodal tu výslovně: „když ty skladby, které okouzlily Geitlera, prohlížím zase nyní, po 40 letech — je mi na první pohled zřejmo, že jsou to holé padělky a ne pouze věci, na kterých Verkovič uměle dělal patinu dávných věků, jak se totiž domníval." (Zlatá Praha XXXIV., str. 36.) jpa.
@-------------------
V Č. M. M., 1916, str. 266—268, napsal prof. AI. Gregor podrobnější recensi „Povídek lidu opavského a hanáckého" mnou vydaných a činí rózné a četné výtky vytištěným textům. K tomu budiž poznamenáno, že hanácké povídky
|
|
