Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující

blaník.

A. Kraus

Bylo by velmi zajímavo zvěděti, jestli v těchto dnech hrůzy se někde v našich vlastech upírají naděje prostého lidu nebo blouznivého jednotlivce к vojsku rytířskému, které dříme v Blaníku a v dobu nejvyšší nouze vyrazí, v čele majíc svatého Václava na bílém koni, aby zahnalo nepřátele; bylo by to zajímavo pro zkoumatele duše lidu i pro folkloristu, který by rád věděl, jak široce a hluboce je známá tato záhadná pověst. Nedávno novinami prošla vzpomínka na obdobnou pověst polskou, na vojsko spící v Babí Goře, opěvané a symbolicky pojímané i v německé literatuře Clarou Viebigovou.

V literatuře knižní a na divadle rytíři blaničtí u nás dávno zdomácněli, Blanický se podepisoval mladý Havlíček, rytíři zjevují se v básni Vrchlického, v Jiráskově hře Pan Johanes vidíme je právě tak jako v Tylově Jiříkově vidění z r. 1849 a jako před více než sto lety v Klicperově Blaníku, slyšíme je v hudbě Smetanově a Levý je vytesal ; proroctví a vypravování o nich čte naše mládež v posledních kapitolách nádherně vypravených Pověstí Jiráskových. Téhož roku, kdy hráno Jiříkovo vidění, uveřejnil К. V. Hansgirg báseň v Klárově Libuši, která vykládala pověst politicky:

Vom Blanik gibt es eine Sage,

Dass, wenn das Land vom Feind bedroht,

Ein Held dort aus den Fluten rage,

Ein Engel, ehern in der Not.

Da Engel trägt für Euch, o Čechen,

So Schwert als Lilie in den Streit —■

Es ist um euer Recht zu sprechen

Der Geist der Landeseinigkeit

při čemž veškera neurčitost je zaviněna neobratností básníkovou. A stejně obrazně užil slova Mareš v prvním čísle nového Kmene, pravě krásně ve svém „článku Strom:

„Rodina je základna národního života. První ieho opora a poslední útočiště, Blaník!"

Tak běžná je vzdělanému obecenstvu představa, a toto obecenstvo lehce překoná také obtíže tradice, samé o sobě dosti podivné, že světec mešká jako zaklet v hoře. Méně bohatý ovšem jsou zprávy zapsané z úst lidu, v nichž Blaník se dělí o slávu, že chová ve svém lůně spící vojsko, s Oškobrhem na Poděbradsku, se Sitnem v Hontě1), Kotkovicí u Jimramova2), s Radhoštěm, kde král Goj Magoj je zaklet pro ukrutnosť svou,;i) ba i s Bílou horou a Vyšehradem. A společno všem těm úkrytům a mezi lidem známo je vlastně jen, že ti rytíři nebo vojáci tam jsou a že občas si povolají kováře, aby jim okoval koně, neb ovčáka, který za ovcí, nebo služku, která za vepřem nebo býkem tam zabloudí, aby jim uklidili. Odměňují je smetím, které obdarovaní vytřesou a podrží jen zbyteček, jenž se jeví zlatem, a dozvídají se, že meškali právě rok


1) Slov. Pohľady 1893, 170.
2) Český Lid, XXIII, 236.
3) Wanklová-Bufková, Z říše kr. Ječmínka.

Předchozí   Následující