str. 114
v hoře; jeden ovčák dokonce dvacet let a jistá holka z Bernartic u Jindřichova Hradce slouží tam ještě, jak to ovšem vypravovatel ví, toho nečteme.4)
To jsou pověsti, které se podobají jako vejce vejci stejným vypravováním o Kiffhäuseru; historii o ovčáku, který tráví 20 let v hoře, zpracoval Kotzebue právě před sto lety, r. 1817, dramaticky; to není ovšem nahodilá podobnost, nýbrž jsou to putovní anekdoty nebo pověsti, které, snad dokonce z tištěné literatury, tu a tam uvázly. Jsou totiž mezi českým lidem zaznamenány dosud na velmi málo místech, jak mohu konstatovati, poněvadž mi prof. Polívka dal úplný seznam těchto zápisů ze svých bohatých sbírek к disposici.
Co však je nejnápadnější, přirovnáme-li tyto pověsti к jiným, je jejich nevědomost o tom, nebo lhostejnost k tomu, kdo vlastně spí v té hoře. V pověstech německých je to pevným bodem v různosti zpráv, že v Kiffhäuseru odpočívá císař Fridrich, také v Untersbergu u Salz-burku byl to původně Fridrich, později nahrazený Karlem Velikým. Podobně víme, že spí ve Walesu v hoře Artuš, v Dánsku Holger, vlastně Ogier z karolínske pověsti; kdo naproti tomu spí v lidovém Blaníku ?
Na Vysokomýtsku zapsáno, že jsou to nebeští vojáci,0) na Podě-bradsku, že je v Oškobrhu vojsko sv. Váplava, o němž vědí celou blanickou tradici, ale ovšem to zapsal p. Cečetka0) a je-li kdo špatným básníkem, není proto lepším folkloristou; na Kladsku rovněž nazvána toto vojsko svatováclavským, ale vlastně tam mešká princ, narozený v Nymburce;7) Moravanka Kateřina Vidláková pak vypravovala,s) že čert svedl dva bratry, jeden opisoval bludné knihy a tak u nás začala ta helvítská víra, druhý si vycvičil vojsko, které pomocí kouzel se ubránilo vídeňskému, konečně spojil dva vrchy, aby^ho ukryly, a pod nimi je s tím vojskem a ten vrch se jmenuje Blaník. Ze by tam byl sv. Václav nebo jiná historická osobnost, o tom čteme vůbec jen v zprávách podezřelých, jak ještě ukáži.
Hledíme-li se dopátrat, jak stará je tato pověst u nás a jak se má к obdobným pověstem — ne-li vzorům — cizím, je výsledek velmi ztížen mládím tradice naší. Nemáme svědectví tak starých jako Němci, kde bylo lze Voigtovi0) ukázati, že nikoli Ruckertův starý Barbarossa, nýbrž Fridrich II. spí v Kiffhäusru a je tím Fridrichem, který potáhne také podle našich knížek Sibylliných do svaté země a tam pověsí svůj štít na uschlý strom.
A ovšem i o naší pověsti platí slova, která Voigt pronesl v tomto pojednání, že nejhorší obtíž při kritickém studiu dějepisných pověstí je v nedostatečném podání. Právě proto, že pověst teprv existuje, když nabyla jistého rozšíření, básník nebo historik se rád spokojívá lehkou narážkou.
4) Slávia II, 2 (1878).
5) Slavie II, 11.
6) Poděbradsko I, 327.
7) Kladské povídky, č. XX.
8) Kulda, Mor. nár. poh. 3, č. 41.
9) G. Voigt, Die Kiffhäusersage, Hist. Zs. 26 (1871) 139.