malé panství mělo tuším šestero bratří od sebe dílných za pány dědičné. U pána z Austí r. 1413 Jan Hus nalezl útočiště a jeho vdovu v letech 1414—17 poznali jsme co nejhorlivější husitku v celých Cechách. Oldřich, který vládl v Austí jako poručník synovců, roku 1420 vyhnal všechny podobojí, mladý jeho synovec Prokop snažil se pomocí své strany zmocniti se opět panství otcovského, čehož dokázal, přepadnuv v škaredou středu město Austí; odtud založen na Hradišti Tábor . . . Prokop byl po nějaký čas pánem na něm, ale skrze vyznání své víry, stav se bratrem, jako jiní, ztratil se brzy z řeči a paměti.

Podle Tomka (lV., 30) Oldřich, bratr Jana z Oustí, vypověděl všecky duchovní strany podobojí, jimž Oustí sloužilo za útočiště. Syn Janův Prokop z Kamenice byl se strýcem a poručníkem v rozepři a spojil se s podobojími, aby se města zmocnili. Odtud dobyli Hradiště, náležejícího Janu, staršímu bratru Prokopovu, a odevzdali je Prokopovi. Oldřich pak sídlil na hradu Sedlci, až tam Táboři vytáhli vedením Žižkovým a dobyli ho; při tom byl Oldřich ubit cepy a uvržen do ohně, kořist ohněm zničena; s šesti zajatci krutě zažertováno, Pinta, který sťal ostatních pět, přešel к vítězům . . .

Tato událost žila ovšem v historii, nalézáme ji u Vavřince (Fontes V., 363), u Hájka na listech 177 a 178, kde, pan Oldřich nazýván Oldřich Sezyma a přibásněno vyvraždění města Ustí; později zdůrazněno už jménem příbuzenství s Rožmberky, které odtud přešlo do belletrie.

V Gallerie, IV., 119 sl., vypravuje o Oldřichovi podle Balbina otec Zdeňka Zásmuckého, Schiff ner; i u něho Oldřich Sezyma potírá z Ustí Sezymova Tábory, již v popeleční středu přepadají Ustí, porubají starce, ženy, děti; dominikanom usekají nohy a ruce, Sezymovi se stane totéž v Sedlci, kamž se zachránil; jeho příbuzný Oldřich Rožmberský ho chce pomstít.

Vypravování Schönovo pak rozvedl v román o tuctu archů mladý Karel H e r 1 o š, když roku 1826 napsal a vydal Die fünfhundert vom Blaník a založil jimi — hladovějící mladičký uprchlík pražský — svou literární existenci. Oldřichovo místo zastupuje tu hrabě Hynek z rodu Rožmberků a hrad, jeho nazývá se Aussti, ale toto Aussti pokládal Herloš patrně za Ustí nad Labem, neboť na blízku leží Most a Milešovka.

Pojetí zůstává i v této prvotině básníka, který pak věnoval romány Husovi, Žižkovi a Jiřímu, a patřil к zástupcům svobodomyslných Cech v cizině, úplně protireformační; jezdci z BJanika v bitvě u Mostu pomáhali proti husitům a v bitvě bělohorské Cechové aspoň se domnívali, že jedou proti nim, a dali se na útěk. Ukrutnosť husitů vybočuje i z románové míry, stejně šlechetnost obhájců. Všichni obhájci padli. Tak dalece mluví prý pravda a pravděpodobnost, praví auktor, ostatní dodala pověst. . . v Blaníku Zdenko von Zasmuk (čti Zaschmuck) nalezl Hynka s jeho pěti sty . . .

J. J. Polt pojal z Schönovy historie do svých Sagen und Geschichten aus der Vorzeit Böhmens, II. (1839), 207—211, konec, jak Zdeněk Zásmucký získá cenu mladovožickou tím, že vjíždí do hory.

Bylo tedy do let čtyřicátých stále znovu vypravováno o Blaníku v duchu tradice Schiffnerovy, nicméně i v Praze žila dále starší pověst