zahrajem si na hélice.

V Baladě dětské Neruda zosobnil skon dítěte básnickou představou Smrtky. Výjev: Choré děvčátko svíjí se v horečce. Matka probděla noc u jeho lože, až k ránu z únavy maličko zdřímla. A co to? Děcko najednou vyjeveně vzhlédlo — Smrtka mu usedla v nohách a začne úlisně lákat:

Ze tu Neruda mínil opravdu hru, nikoliv některou píseň „helskou", o tom svědčí verš: Zahrajem si na H. Co je to tedy „na Hélice"? Myslil N. snad, že Smrtka a děvčátko budou každá dělati ve hře Hélici, tedy: na Hélice akus. plur.? Abychom mohli odhadnouti tento verš, třeba si všimnouti povahy her, jež podle „hrdinky" slují hrami na H é 1 i č k u.

Erben {Písně, р. 73—74) uvádí některé písně „helské". 1. Hela, je zpěv dvousborový, a tam první sbor začíná:

Druhý sbor se ptá:

Co nám chtěla paní naše? atd.

Ze tu jde o jedinou osobu, paní, jež sluje Helou, není dojista pochyby.

Písně 2. (Hruška) a 3. (Chmel) nedávají ničím tušiti, proč by to byly písně helské.

a zdá se, jakoby to byly nám již nejasné interjekce písňové, místo kterých by mohlo stati př. h é da! (jako v Týništi) a pod., že tu jde jen o nahodilou reminiscenci slova, a nemáme tedy proč ani tuto píseň jmeno-vati helskou. — Ale věcí touto netřeba se dále zabývati, když N. sám výslovně mluví o hře,

U Erbena t. vylíčeny jsou dvě hry „na Heličku", první z Berounska, druhá z Táborská.

Hru B. svádí dvanácte družiček. Vezmou se za ruce, utvoří kolo, ve kterém stojí Helička, a točíce se kolem ní, zpívají:

Když přezpívaly, kolo se zastaví, Helička si vybere jednu družku a třikrát s ní v kole potancuje. K tomu zpěv:

Poté Helička postaví družku na její bývalé místo, a kolo se zas tak počne točit při zpěvu: Nebyla Helička pyšná, pyšná . . . Když bylo