Taková pověst kroužila ještě v Kijevě; bylo to zaznamenáno v jistém cestopise ze sklonku XVI. století, že v sofijské katedrále v Kijevě býval na kůru právě nad oltářem okrouhlý otvor, zamazaný vápnem, ve kterém kdysi bylo zrcadlo: v něm bylo viděti všecko, nač kdo myslil, třebas na kolik set mil daleko. Když jednou kijevský car (míní se kníže Vladimír) vytáhl proti pohanům a dlouho se nevracel, dívala se jeho choť denně do zrcadla, aby věděla, co se s ním dálo, co dělal. Spatřivši jednou, kterak se car miliskoval s pohanskou zajatkyní, zlostně rozbila zrcadlo (Veselovskij, Ж.М.Н. Проев., sv. 242., str. 95; Bc. Миллеръ: Экскурсы въ область рус. нар. эпоса, 29). Vs. Miller shledal tu ohlas iránského eposu. V básni Firdusiho měl král číši sedmi Kešverů (t. j. sedmi částí země) a v ní viděl všecko, co se na zemi děje (Bc. Миллеръ: Отголоски иранскихъ сказашй на Кавказъ, Этногр. Обозр., П., 20). V kavkazských ohlasech je to všelijak změněno. V svanatské versi měla rodina Rostomova „minutové hodiny" a v těch bylo viděti celý svět (ib. 23). V osetinské versi, silně porušivší iránskou látku, seznala žena Rostomova pohleděvši do zrcadla, kterak byl bratr mužův spoután návodem zrádného sluhy a uvržen do jámy, i vyzvala muže, aby spěchal vysvoboditi bratra (ib. 26). Prostřednictvím kavkazským pronikla iránská látka epická také s tímto motivem dále severozápadním směrem a spojila se s podáním o knížeti Vladimírovi, podle mínění Vsev. Millera (Экскурсы, 30).

V středověku západoevropském byla rozšířena pověst, že takové kouzelné zrcadlo zhotovil Vergilius, kterýž se vůbec stal středem rozmanitých pověstí. Vypravuje o něm 102. kap. „Dějů římských" (110. st. čes. překladu str. 150 sl.) a stejně lidová knížka o Kouzelníku Vergiliovi (Simrock, Die deutschen Volksbücher, VI., 380 sl.): mistr Vergilius zachránil rytíře před úklady cizoložné ženy a jejího milostníka, rytíř v zrcadle viděl, kterak milenec ženin míří střelu do jeho obrazu na stěně visícího a skryl se ve vodě v lázni,*) takže milenec se minul cíle; po třetím úklade vrátila se střela a uhodila milence mezi plíce a žaludek; rytíř naposled viděl, kterak a kde žena pochovala mrtvolu milencovu. Podobně čteme v jiném vzdělání (Scheible, Das Kloster, II, 126, otištěna povídka z F. H. v. d. Hagen: Erzähl, u. March. 1838): děj kladen do říše bohatého a mocného krále Helenia, kdežto v předchozí do Ríma do panování krále Ptolomea; učený muž, naveden cizoložnou ženou, udělal obraz rytířův, postavil jej ke zdi a po tři dny zaklínal, aby tělo rytířovo trpělo tatáž muka, stejně jako v dějích římských, a dále stejně. Také islandské vzdělání (Gering, Islendzk ceventyri, II, 139, č. 77) vypravuje málem zcela stejně: žena dala si od jakéhos čarodějníka zho-toviti obraz mužův z vosku a z hlíny; císaře pak zachránil stejným způsobem jakýsi kněz. S malými odchylkami zpracována ještě v XVI. století od Joh. Pauli v „Schimpf und Ernst", str. 156, č. 232, a od jiných (srv. poznámku vydavatele H. Österley, str. 500). Na počátku XIV. stol. vypravoval ji podle poznámky R. Köhlerovy (Gering, op. с.