a tu, nechť jest i zloděj takto bodán (Globus, sv. 77., str. 36, spolu s vyobrazením takové loutky). Pomocí šamanů možno stejným způsobem mstíti se na nepříteli: šaman opatří si jeho obraz, probodne jeho srdce anebo jinak jej ničí, a víra v magickou sílu šamanovu je tak velká, že dotyčná osoba zvěděvši o tom, skutečně strachy zemře (Lehmann, Aberglaube u. Zauberei,2 str. 29). Tak již Chaldejci opatřovali si obraz osoby, jíž se mělo uškoditi, a všelikým způsobem jej poškozovali, vědouce, že skutečně stejně ublíží vyobrazenému (ib. 43). A podobné pověry shledány u rozmanitých národů všech téměř dílů světa. Na ostrovech Barbados nalezeno pod podlahou a pod sedadlem úředníkovým množství voskových figurek jehlami probodených (Andr. Lang, Mythes, Cultes et Religion, 94). Severoamerický Indián počíná si podobně, chce-li jinému člověku anebo také zvířeti způsobiti útrapy, nemoc aneb usmrtiti ho. V Indii pronášejí nad voskovou figurkou různá zaříkadla kabalistická (Sébillot, Le Folklore, 254). U mnohých indiánských kmenů nakreslí před lovem kouzelník-lékař obraz medvědův na kůru březovou a táhne čáru od srdce až po tlamu, naznačuje, že život má zvíře opustiti touto cestou, ovšemže při tom odříká zaříkadla (Lehmann, op. c. 30). U severoamerických Dakotů jest náčelník, než se zahájí válečné tažení, na prahu stanu s kyjem v ruce, stará kouzelnice hází mu obruče, zastupující nepřítele, a každá obruč zasažena jeho kyjem předpovídá smrt jednoho nepřítele (A. Lang, op. c. 94).

Nemusí tu pak býti takovou soškou vypodobněna určitá osoba, než soška stane se podobou zmíněné osoby teprve, když jest jejím jménem pokřtěna; probodána-li jehlami, dostane dotyčný člověk záchvaty revmatické do všech údů: je-li spálena, jest zachvácen zimnicí (Henderson, op. c. 228).

Taková podání jsou zvláště o zednářích svobodných rozšířena: obraz nového člena vymalován jeho krví na stěnu; vyzradí-li něco, zbledne jeho obraz a zemře, jakmile předseda obraz probodne*) (Andree, Braunschweig. LKunde, 398; Zs. f. rhein.-westfäl. VK., V., 229, Strackerjan, I., 364 f, g.; Bl. f. pommer. VKunde, IV., 147, č. 68; X., 127; Mittel. Kaschub. VKunde, II., 42; Mitteil, schles. VKunde, VI., seš. 12., str. 68, 69, sv. VIL, seš. 14., str. 59; Lud, IL, 253; Pleszczyński, 97; z tambovské gub. Жив. Старина, L,. 118).

Tento motiv byl v německé literatuře častěji zpracován od Goethea a j. (Mitteil. Schles. Ges. f. VK., VIII., seš. 15., str. 69). Takovou povídku, velice obšírnou a různými jinými motivy rozšířenou vypravoval sluha mladistvého Adama Mickiewicze (Zdziarski, Pierwiastek, 25 sl.).

Za starověku i z novějších dob, z Evropy i z jiných zemí sneseno hojně dokladů, jak rozšířena byla tato pověra, že smrtelně se zraní osoba, jejíž vyobrazení jest ničeno. Ukládáno tímto způsobem o život králů Jindřicha VI., Ludvíka XIII. a j. (Henderson, Folklore of the Northern Counlries, 228, Zs. d. Ver. f. Vk., IX., 332, Wesselski, Das Lachende Buch, str. 9 sl.) a s tím souvisí zajisté, že lidé popravováni aspoň in effigie, když spravedlnost nemohla zmocniti se jich osobně, až do nových dob (ib. 12). Srv. Archiv f. Religionswiss., V., 8.