Taková představa jest podkladem pověry, padne-li obraz sám od sebe se stěny, umře někdo z přátelství (Č. Č. M., 1853, str. 485), patrně původně osoba, jejíž obraz spadl.

Zajisté jest dále podkladem zvláštního hádání v Prusku: v den obřízky Páně udělá se obraz vzdáleného člena rodiny z těsta a dá se do peci; vede-li se mu dobře, vykyne; vede-li se mu zle anebo je-li mrtev, nevykyne (Tettau-Temme, 278).

Julius von Negelein vysvětluje tyto a podobné pověry tím, že odraz člověkův v zrcadle není od lidu považován za optický jev, než považován za reální, třebas jemňoučké éterické těleso. Primitivní lidé, jako ostrované na Fidži, považují tento odraz v zrcadle nebo ve vodě za druhého ducha a ujišťují, že mešká tento duch po smrti na místě úmrtním, John Lubbock vypravuje, jak domorodec přiveden před jeho zrcadlo pověděl: „Nyní dívám se do světa duchů" (Entstehung der Civilisation, str. 182). Dívaje se do zrcadla, projevuje primitivní člověk namnoze týž strach, jako před zpodobováním, fotografováním: obrazu tomu připisována jakási samostatná existence jako stínu, a jak domnělé odnímání stínu ohrožovalo v mysli prostého člověka jeho existence — stín a duše u primitivních národů označovány týmiž výrazy (Tylor, Cywilizacja pierwotna, IL, 353, 358, srv. Lubbok, op. c. 182) — tak se strachováno také při fotografování. Mně se kdysi vzpouzelo selské děvče srbské dáti se fotografovati slovy „neću da idem u beli svet", snímek fotografický ztotožňovalo se svou osobou. A jak nyní jest fotograf cký aparát jakýmsi kouzelnickým dílem, tak bylo asi kdysi také zrcadlo podobným tajem primitivnímu člověku (srv. Archiv f. Religionswissenschaft, V., 26).

Poměrně ne často má v podání lidovém zrcadlo týž význam jako vadnoucí strom, voda měnící se v krev, zrezavělý nůž atd. Zjevuje-li se v některých versích povídky o krásce a netvoru, že otec dívčin, popřípadě netvor těžce churaví, jest všeobecné kouzlo zrcadla jen spec fikováno. A tak tomu bude i v některých jiných tradicích, které uvedl Hartland (IL, 19 sl.), jako když grónský Eskimo soudí dívaje se do vody dle odrazu ve vodě, zahynul-li druh dlouho se nevracející, anebo sedí-li ještě ve svém člunku. Tu, kde místo zrcadla kouzelného jest původnější odraz vodní, splývá představa o vodě měnící se v krev: na Tahiti znamená záhubu přítelovu, zabarvena-li voda jistých pramenův krví. Hartland uvedl též některé podobné tradice z krajů anglických (str. 19 sl.).

V starém Řecku pouštěno zrcadlo do studánky, takže se jen okraje dotýkaly vody, a po modlitbách a pálení kadidla vyčítali kněží ze zrcadla, zůstane-li nemocný na živě čili zemře (Hartland, IL, 21).

Jinde házeny na vody různé lehké předměty, jehly s nitmi, košile dětské a j., ponoří-li se, zemře dotyčná osoba (Hartland, П., 71), ale tu nebyla to voda, která „prorokovala", než věc jiná.

Takového zrcadla kouzelného možno nabyti různými čarami, místy hodně složitými: v západní Moravě zakope se zrcadlo na Velký pátek koupené na křižovatce, aniž by kdo z účastníků při tom promluvil ani do zrcadla se díval, třebas by čerti a jiní netvo'i při tom se zjevovali a na ně mluvili; kdyby promluvili, zrcadlo by v zemi shnilo. Po roce zakopou na temže místě místo zrcadla živého černého kocoura v pytli.