zrcadla pověšeného nad studní, že přibližoval se stále blíže až bylo možno ho skoliti. Srv. Zs. f. Völkerpsychologie, XIII., 333; Laistner, Rätsel der Sphinx, II., 263.

Takto zapuzena též můra podle pověry hornofalcké, když jí nastaveno zrcadlo (Schönwerth, I., 220); můra působí těhotným velké obtíže, proto si taková žena klade zrcadlo do klína, a můra může se přiblížiti leda ke kolenům, neboť spatřuje se v zrcadle (ib. 211). Jako bazilišek může býti usmrcena jiná ještě bájeslovná bytost německá, t. ř. bilmesschnitters, ničící obilí na poli, když se spatří v nastavěném mu zrcadle (Grimm, Deutsche Mythol.,4 394).

V dobách antických již a také v novější době, na př. v Bretónsku a j., zapuzována mračna a záhubná vlastně patrně bytost je honící, tím,, že jim nastavováno zrcadlo (Zs. d. Ver. f. VK., XV., 79, Sébillot, Folklore de France, I., 108). U Malajců nastavováno zrcadlo požáru, aby se sáni sebe lekl (Ratzel, Völkerkunde, II., 474).

Zeny, zvláště nevěsty, zdobí se proto v Tripolisu, Tunisu, Ka-bylsku zrcadélky (ib.). V jihovýchodním Srbsku obdarována mimo jiné také zrcadélkem (Срп. етногр. зб., XVI., 195, 197). Týž účel má nejspíše, když místy francouzští poutníci připevňují na své klobouky drobné zrcadélko rozmanitě zdobené (Revue des trad. pop., III., 169).

Podle mínění některých učenců byl zvyk dávati upalovaným vdovám indickým zrcadlo převzat ze svatebního obřadu, se kterým obřad spalování vdov má mnoho společného (Archiv f. Religionswiss., XL, 137 sl.). Ale právě tento zvyk, že obdarovává se nevěsta zrcadlem, že nevěsta vycházela zrcadlem nebo zrcadly zdobena, měl rovněž původně a především profylaktický význam. Onen indický zvyk vykládán ještě jinak, a zajisté může každý zvyk míti dvojí nebo několikerý původ a příčinu. Srv. vývody Theod. Zachariae v Zs. d. Ver. f. VK., IX., 74.

Takový profylaktický účel, zapuzovati zlé duchy, měl nejspíše také zvyk zaznamenaný místy v Srbsku, mrtvolám dívčím nebo jinošským dávati do rakve m mo jiné ještě zrcadlo (Српски етногр. зб., XIV. 242—3). Tento zvyk byl zvláště oblíben u vyznavačů islamu a u různých národů jiných, již v starořeckých hrobech zhusta se nalézá, a Indiánové guyanští kladou zrcadla mrtvolám k srdci, k domnělému sídlu duše, anebo aspoň síly životní (Karl Haberland v Zs. für Völkerpsychologie, XIII., 330).

Toto hádání ze zrcadla jest zajisté mladšího původu, neboť zrcadlo se teprve v novější době tak rozšířilo. Je tu významná poznámka N. Sumcova (Культ, пережив., 292), že toto hádání v staré době velmi bylo rozšířeno mezi venkovskou šlechtou ruskou, ale bylo cizí obecnému selskému lidu, zvláště maloruskému, neboť neznal zrcadel, v nemnohých chatách jest zrcadélko, obyčejně velmi malé. Proto se hádalo dříve a namnoze ještě v novější době podle zrcadlení v hladině vodní: v jihovýchodních Cechách (Charvát, 32), ve východních na Hlinecku (К. V. Adámek, 118); na Poděbradsku zvědavá děvčata dívají se prosekaným ledem do Labe; uvidí-li rakev, do roka zemrou, uzří-li svatbu, záhy se vdají (Cečetka, Od kolébky do hrobu, 146); ve Slezsku a na Těšínsku zvláště ve vysekaném ledě (Bartoš, Mor. lid, 8, Bezkydské besedy, I., 115). V Erbenově básni „Štědrý den" proseká též dívka ledy „a souzený hoch se jí zjeví v půlnoci při luně pochodni ve hladině vodní". Stejně u Němců