to Hera, neboť v ní nelze spatřovati bohyni tohoto významu. Uvedené epitheton, o něž se Schliemann hlavně opíral, neznačí podle Krále „býkooká", nýbrž pouze „velkooká" ; Homer prý již necítil původního významu prvé složky epitheta toho, která ovšem souvisí nejspíše se slovem βους, ač jest prý připustiti i možnost jiného původu. Není však dále ani spolehlivého důkazu archaeologického o tom, že by Hera zobrazována byla v této podobě a rovněž nenalezneme v kultu Heřině ani jediné bezpečné stopy, že by to byla bohyně měsíční a tedy bohyně totožná s Ioou, Astartou a Isidou. Hera jest dle Krále bohyně nebes a bytost téže podstaty jako Zeus, o čemž svědčí i funkce její i jméno, odvozené od kořene svar = svítiti, lesknouti se.

i vzniká otázka, která tedy bohyně měsíce to jest, k níž vztahují se idoly Schliemannem vykopané. Podle názoru Králova nebyla to bohyně řecká, nýbrž cizí, a sice jedna z oněch bohyň, s nimiž chtěl Schliemann stotožniti Heru. Ani Io není bohyně řecká, nýbrž, jak ukazuje již jméno její, jest původu egyptského; není však obměnou egyptské Isidy, nýbrž foinické Astarty, nebof báje o bloudění jejím rovná se v jádru svém mythům o této bohyni. Přenesena byla do Řecka Foiniky a sice z krajin blízkých Egyptu neb dokonce Egyptu samého, kde kult Isidin vlivem bydlících tu Foiniků splýval s kultem Astartiným. S touto Astartou-Ioí souvisí většina oněch mykenských idolů. Tím nabývá Král příležitosti, pojednati o působení představ orientálních na mythus a náboženství řecké v dobách předhistorických a zaujmouti tak, třebas výslovně o tom nemluví, stanovisko k theorii, jež uznává mocný vliv národů východních na Reky v ohledu náboženském. Král, zcela ve shodě se svými pozdějšími výklady, uznává vliv ten, ale nepřeceňuje ho. Ukazuje též, jak k foinickému jádru pověsti přidružily se prvky řecké; v žárlivosti Heřině к łoi, v mythu tak silně vystupující, jest snad znázorněn zápas, к jakému došlo na půdě řecké mezi cizím kultem Astartiným a kultem domácí bohyně Hery, jehož výsledkem bylo, že Io klesla na stupeň pouhé heroiny. V závěru dovozuje Král, že ony idoly, které představují hlavu býčí s dvojitou sekyrou mezi rohy, nevztahují se k łoi, nýbrž к božstvu mužskému, Sandonu, původu assyrského, s nímž byl totožný karský Zeus, jehož symbolem byla dvojitá sekyra. A posléze jsou některé z idolů nejspíše obrazy nějakého božstva životní síly přírodní a plodnosti, pravděpodobně Ašery.

Kdežto v studii této zabýval se Král z největšího dílu božstvy původu orientálního, zůstává v dalších pracích svých na půdě mythologie a náboženství řeckého, přihlížeje ovšem i к obdobným představám jiných národů indoevropských. Dvě z prací těch věnovány jsou zjištění původní podstaty a významu předního božstva řeckého Olympu, Athény a výkladu nej důležitějšího mythu, к ní se vztahujícího, mythu o jejím zrození. O prvém z těchto problémů hodlal vydati dokonce latinskou monografii (srv. L. fil, a paed. X, 1883, str. 1, pozn.), což však podle poznámky v článku, o němž dále pojednáme (Sborník Kvíčalův, str. 43, pozn. 30), bylo mu nemožno „pro překážky mimo jeho vůli ležící".1)