bouřek v oblacích a hned po svém zrození zápasí vítězně s daemony oblačnými, jim úklady strojícími. To opět dovozuje Král hojnými parallelami z mythů různých národu indoevropských. Stopy bájí o těchto nebeských bojích jeví se též u jiných bohyň měsíčních, Hery; Artemidy, Afrodity, římské Minervy a sabinské Nerieny. Zápasy Atheniny byly snad oslavovány o Panathenaiích, podobně jako na př. Apollonovy o Pythiích.

V druhé části pojednání (str. 27 n.) doplňuje Král svůj starší článek výkladem o tom, jakým způsobem nabyla Athéna i ostatní bohyně luny svých jednotlivých funkcí. Nejtížé lze vyložiti, jak se stalo, že Athéna jeví se též jako bohyně blesku a hromu; tato funkce její též způsobila, že novější badatelé pokládají ji většinou za bohyni blesku a mračen, ač některých funkcí jejích nelze tímto způsobem náležitě vyložiti. I dovozuje Král, že bohové světelní jsou v mythologiích indoevropských národů často v patrném spojení s bouří a stávají se bohy blesku a hromu. Příčinu toho hledati jest rovněž v primitivních názorech lidových o působení slunce, jež palčivými paprsky svými přitahuje páry a měni je v mračna, která pak rozptyluje, bojujíc s nimi a spolu působí, že voda vylévá se z mraků na zem. Bozi sluneční jeví se proto bojovníky s daemony oblačnými; blesk, jejich zbraň, jest vlastně paprsek sluneční. Stejným způsobem změnily se bohyně měsíční, za bouře s daemony oblačnými bojující, ve vládkyně blesku i hromu, neboť nejen slunci, nýbrž i měsíci přičítán byl vliv na počasí, i on byl kdysi pokládán za přímého původce bouří. V závěru článku vyloženo, že též hojné symboly Atheniny svědčí pro mínění, že jest to bohyně luny a totéž plyne i ze jména jejího, jež značí „zářící" (sanskr. athar a j.); běžné příjmení její Παλλάς souvisí s πάλλω = mávám a značí bohyni kopím mávající.

Mezi oběma úvahami povstala a vývody v nich obsažené v lecčems doplňuje dosti rozsáhlá práce: Studie z oboru srovnávací mythologie (Sborník prací filologických na oslavu J. Kvíčaly, v Praze 1884, str. 1—43). V prvém ze tří pojednání, pod tímto titulem shrnutých, jehož ľadpis jest: Sorna (madhu, amrtam) — ambrosie a nektar, probírá Král pověsti, rozšířené téměř u všech národů indoevropských o pokrmu nebo nápoji božském a řeší otázku o podstatě a významu jeho. Na podkladě bohaté látky, již z velké části sám nasbíral, dospívá к výsledku, že národové indoevropští již před svým rozdělením bájili

0 nápoji božském, jejž ztotožňovali s vláhou nebeskou; tak soudil již před ním Kuhn a Bergk. Po jejich rozchodu se názor o nápoji tom pozměnil a to zvláště tak, že Rekové shledávali substrát ambrosie a nektaru v medu, kdežto Áriové ve šťávě zvláštní byliny z rodu sarko-stemmat. Příčinu této obměny jest hledati v tom, že staří pokládali

1 med i šťávu některých bylin za nejčistší vláhu s nebes spadlou. Ježto pak i nápoj božský byl po názoru jejich vláha nebeská, zvláštní libostí a sladkostí vynikající, došli později, když hledali na zemi nějaký substrát, jejž by mohli bohům za dar jim nejmilejší obětovati, k názoru, že nápoj ten jest buď šťáva jisté byliny, buď medu, к čemuž přispělo též, že látek těchto užívali к přípravě opojného nápoje. Ježto pak medu