užívalo se u Reků za nejstarších dob i jako pokrmu, vznikla u Reků, a jen u nich, báje o krmi (άμβροσία) i nápoji božském (νέκταρ).

Předmětem druhé studie (Kuretové a Marutas) jest důkaz, že řečtí Kuretové, bytosti, patřící v kruh daemonů obklopujících Dia krétskeho, shodují se svými vlastnostmi s védskými Maruty, druhy a pomocníky Indrovými a že tedy rovnají se jim i původním významem svým, který u Marutů ještě zcela jasně vyniká, t. j. že i oni jsou bozi větru. Jak Zeus tak Indra zápasí podle mythu s obludami nebeskými, personifikacemi mraků, i jest pochopitelno, proč právě bozi větru přidáni jim za druhy a pomocníky. Z podobnosti zbrojných tanců, jež se konaly na některých místech v Řecku na památku tanců, které mythičtí Kuretové provozovali o narození Diově, s tanci římských Saliů, vyvozuje Král, že také Italové měli bohy podobné, kteří tvořili ovšem družinu Martovu, nikoliv Jcvovu, že však bytosti ty časem zanikly.

V zbývající úvaze, nadepsané „Eileithyie (Moiry) a Parky" dovozuje se, že Eileithyie, řecké bohyně porodu, byly původně totožné s Moirami; teprve později odloučily se funkce jejich tak, že Eileithyie zůstaly bohyněmi porodu, Moiry pak jen bohyněmi osudu. Lze tak soudit i z toho, že italské Parky, bytosti jim zcela obdobné, zastávají i později funkce obojí a stejně jest tomu v mythologii slovanské a germánské. Ježto Eileithyie jsou vlastně jen zosobněním jedné funkce bohyně Hery, jež jest podstatou svou bohyně luny, jest i jejich původní význam týž. Také jiné bohyně osudu jak řecké tak italské (Adrasteia, Nemesis, Fortuna) vyvinuly se z bohyň měsíčních. Příčinu toho, že právě bohyně luny nabyly během doby těchto funkcí, jest zajisté spatřovati v tom, že luně připisován byl značný vliv na vývoj foetu v těle matčině, jakož i na porod a další vývoj dítěte. Ale všechny nám známé bohyně luny jsou spolu též bohyněmi smrti (srov. Artemidiny střely), což rovněž jest vysvětliti ze starověkého názoru o světle měsíčním, které pokládáno sice za blahodárné, ale někdy mu přičítány též účinky zhoubné. A posléze při tak rozsáhlém vlivu, jaký měly tyto bohyně luny na celý život lidský, jest přirozeno, že snadno přecházely též v bohyně osudu.1)

Jak již z nadpisu této poslední práce patrno, hlásí se Král v této skupině svých samostatných studií к srovnávacímu směru mythologickému. Jest to zcela pochopitelné, neboť v době, kdy počínal svou vědeckou činnost, těšil se směr tento velmi značné oblibě, třebas už tehdy vyslovovány byly různé pochybnosti ani né tak o správnosti základní zásady jeho jako spíše o příliš rozsáhlých závěrech, jež z ní byly vyvozovány. Ani Král nebyl, což je při jeho vědecké kritičnosti samozřejmé, slepým následovatelem theorií srovnávací mythologie, jmenovitě směru Kuhnova, který na základě etymologické shody mezi jmény i vyšších bohů jednotlivých národů indoevropských zbudoval skvělý pantheon božstev uctívaných nerozdělenými ještě Indoevropany. Král naproti tomu nepřikládal zvláštní váhy shodě jmen božských a mythických; rozhodujícím pro něho jest obsah mythů a soudí, že i na základě pouhé shody věcné, projevuje-li se rysy zvláštními, u národů neindoevropských se nevyskytujícími, lze pokládati určitý mythus za proethnický. Hlavní snaha