Ženská, která je morou, přijde-li na ni ten čas, proměňujevse v černou kočku, jež pak přichází na člověka ve spaní a jej ssaje. Člověk, jejž mora dusí, sám si nepomůže, než až jej někdo obudí. Člověk taký spí — tu najednou začne mrčeť, mluvit nemůže, probudit se také nę, a také prý ani pohnout sebou nemůže, ačkoli jiní zase praví, že se rukama ohání. Václavek 1897, 111.

Mora po lidech chodí, na ně tvrdý spánek dopouští a pak jim z prsou krev ssaje, Bartoš, Lid a nár. I. 217.

O nočnici na Slovensku věří, že ssaje novorozeňátkům z prsou mléčko, Dobš. slov. 115.' 9, Máchal, Nákres 179.

Totéž věří o mořeně. Stává se, že někdy nemluvňátkům prsa napuchnou, z kterých jim vytlačují matky nebo báby „mlieko". O takových dětech se hovoří, že „ich Morena cecá". SI. Pohl. XI. 1891 s. 158. (Holuby z Bošácké doliny).

Jindy se praví: „Mora jich ssaje". Č. L. XXII. 198 (Řehoř, Nemoci a léky na Slovensku). Morena dětem ssaje životní síly, SI. Pohl. 1892, 213.

Děťvan představuje si „muru" jako mátohu, tlačící prsa lidí, vy-ssávající krev ze spících. Medvecký, Detva 129.

Lu Lužic an ů jsou tyto rysy, třebaže málo doloženy. Mořeným lidem a hlavně dětem „krev ssaje a tak je zmoří, že si nejsou podobní. Podle Srezněvského, Černý 416.

Morava jako kočka ssaje a škrabe, takže mořený vstane, dívá se do zrcadla, mysle, zeje celý zkrvácený, a nic nevidí. Černý 418 č. 217.

U Poláků prostředkuje mezi motivem dušení a ssání krve pověst, podle které mora klade se v noci na člověka, strká svůj jazyk v jeho ústa a všecky sliny mu vyssaje, že mu zůstane v hrdle sucho; dá mu taký sen, že se nemůže vzbuditi, leží jako neživý a vzdychá. Kolb. Lud XI. 42.

Jiné pověsti již vypravují, že vkládá svůj jazyk v ústa dušeného a berouc jeho jazyk ssaje krev nešťastné oběti, která ráno probouzí se utýraná a zubožená. K. Lud XV. 39.

Pod Odolanovem pověděno bylo 1822: Zmora nezabíjí člověka naráz, ale znenáhla ho sužuje a oslabuje, a to tím způsobem, že vloživši spícímu jazyk svůj v ústa, ssaje z něho krev a při tom tlačí jej svou tíží jako kámen mlýnský. Mořený cítí se den ode dne slabší, až konečně po roce neb po několika letech stane se obětí té nestvůry. Kol. Lud XV. 43.

Podobné pověsti s motivem ssání krve z jazyka, Wisła XV. 504, Wisła I. 73, kde přistupují ještě jiné motivy.

Zmora začíná od nohou, pak tiskne břicho, prsa silně, konečně, když je mořený bez vlády, jazyk vytahuje z úst, ssaje krev. Nasycená krví lidskou, vrací se do svého těla, a že jest velmi mstivou babou, tak dlouho pronásleduje člověka, až ho úplně vycucá. Lidé moření jsou bledí, podobní kostře. Také souchotiny provází dušení zmory. Swiętek 516.