„Tak může býti, ale může i nebýt. Pohádky lezou, kam nemohou dojít. . . ." mezi možnostmi tu sestavenými o stycích Ruska, o osadě Hansy v Novgorodě r. 1260 atd. je také tritheimovská, že mohla dojít do Ruska jako původní pohanská pohádka! Z východní verse nejde nic jiného, než že nesvědčí proti možnosti původu prostonárodního.

V básni E. de St. Gille vypravuje se episoda krádeže zcela obdobně s K. e. E., ale s podrobnostmi zcela odchylnými, takže se úplně rozcházejí; vloupání Elegastovo u zrádce, tato hlavní episoda románu, nemůže býti přeloženo z románu o Basinovi.

„Když nizozemský román stojí a padá s figurou původně germánskou, odchylnou od všech možných francouzských příbuzných (larrons), odchylnou též od hlavní postavy příbuzného francouzského románu [když mimo to shledáváme prastaré zbytky pověsti, obsahující živly germánské a francouzské postavy a společné jádro nizozemského a francouzského románu], pak je pro mne jen jediný závěr možný: nizozemský román není přeložen z frančiny, [ale příbuznost obou románů prýští odtud, že pocházejí z příbuzných pověstí. Tradice, jak ji podává de Rosiěres, zbavená vší učenosti, je matkou dvou pověstí: jedné o Karlu a Basinu a druhé o Karlu a Elegastovi. Francouzský básník pěl „chanson de Basin" na thema o Karlu a Basinovi, nizozemský poeta složil neodvisle К. е. E. podle motivu Karla a Elegasta] К. е. E. původní? Aspoň pravděpodobně. Ano!"

Uzavřel jsem do závorek, co se zakládá na důvěře v Tritheimova Hunibalda, a myslím, že i když to vynecháme z úvahy, zbývá dosti důvodů, abychom К. е. E. pokládali ne za překlad, nýbrž za volné zpracování hypotetického pramene s hojným užitím prostonárodních motivů o mistru zloději. To je ovšem spíše plodem veliké sčetlosti autorčiny ve francouzských románech nebo literatuře o nich, než právě „folkloristické metody", na které si zakládá.

Tato metoda, hledající pro jednotlivé motivy v pověstech základ v motivech pohádkových, dodělala se na půdě germánského eposu pěkných výsledku, na př. v pracích Panzerových o Kudrun a j. ale upadává v podobné nebezpečí jako metoda mytologická a historická. Jako tytéž rysy lze vykládati mytologický z nejrůznějších předpokladů a shodují se podivuhodně, ať postava značí den nebo slunce nebo hrom а р., tak téměř každý rys povídky kterékoli se kryje s motivem nejedné, nýbrž nesčetných pohádek, a často není ten materiál o nic bezpečnější než vzdušné zámky starších mytologů. Spisovatelka sama ukazuje, že nápadná shoda mezi nizozemským románem a pohádkami z dalekého východu se nejlépe vysvětluje proniknutím toho románu na Litvu nebo do Ruska; jen nepatrný je poměrně počet pohádek, které jsou zaznamenány tak dávne, že není možné hysteron proteron, užíváme-li jich. Na starofrancouzské půdě uplatnila se folkloristická metoda dosud jen v knize Voretzschově o románě Huon de Bordeaux, nicméně ozývá se již reakce proti ní. Vydání knihy Ramondtové, která byla hotova na jaře r. 1914, pozdrželo se do jara 1917 a mezi tím, jak se dozvídáme z předmluvy, vyšla these Fouletova o Roman de Renart, která se příkře staví proti folkloristické metodě. Spisovatelka nebyla tím od ní odvrácena, ale ujišťuje, že za mnoho vděčí jeho poznámkám; snad se to jeví v péči, kterou hledí к doloženému stáří pohádkových vypravování.