II. REVENANT.

Prastará víra ve zjevování mrtvých trvá i v oblasti středoevropské. Duše, která opouští tělo již za spánku, má schopnost vraceti se mezi živé, uvolněna-li vazba úmrtím těla. Obyčejně zjevuje se mrtvý v jakémsi duchovém těle, zachovávajícím podobu těla živého; je zde však celá stupnice „duchovosti" těla až к hrubě hmotnému názoru. Názory pohanské nejčistšího starého rázu mísí se zde se staronovými pověrami spiritistickými.

Znamenitě se rozšířila a důkladně zapsána byla pověst o reve-nantu v Německu (Wiedergänger, wiedererscheinende Toten). Jak značně liší se pojetí „duše", naznačí tyto verse. Loučící se duše opouští jako vánek tělo; v okolí Elberfeldu věří se, že při smrti opouští lidská duše tělo v podobě vánku řití (Arch. f. Religionswis. 4, 309) nebo je myšlena, jako by se třepetala s větry a teprve později přicházela tam, kam patří, Bartsch. I. 237, Z. V. V. XIV. 28. „Człowiek umrze, to »para wyleci«, tak jako z bydlęcia," praví polská tradice, Mat. IX. 223 č. 28. Na Pokuciu duši nazývají jinak prostě „tiň", Lud XIII. 4. Ve Vých. Průších věří, že 40 dní po smrti musí každý mrtvý jako Kristus po zmrtvých vstání putovati na zemi a mnozí lidé mohou tyto duše viděti jako mlžné postavy. Wuttke3 471 § 750, Meyer Myth. d. Germ. 74. Z býv. Rak. Slezska bylo zaznamenáno k r. 1722: v obci Hozeploz (Oso-blaha) lidé po smrti vracejí se ke svým; pijí, jedí, pohlavně obcují se ženami, cizincům vyskakují na záda, Kühnau I. 174 č. 184. Nebo podobné pojetí je v současné pověsti bergské, Schell 97 č. 34: služka vidí zemřelého statkáře seděti ve bráně s vlněnou čepicí na hlavě.

Motivy zjevení jsou někdy a) prosté, t. j. vypravují jen o faktu, b) většinou kombinované, udávají důvody, a tu vypracován byl typ revenanta pykajícího, c) méně četné jsou již osnovné pověsti, kde rozhoduje jiný důvod mravní než trest za zlo spáchané za živa. Následující stať skizzuje, nikoli vyčerpává materiál sem spadající, nutný to článek v řetěze vampirickém.

a) Motiv revenahta prostý. Některé pověsti předpokládají pojetí animistické. V mnohých krajinách německých se věří, že každý mrtvý vrací se ještě jednou do svého domu (3 nebo 9 dní po smrti), aby se rozloučil. Usnadňuje se mu to. Na mezích vesnických nebo křižovatkách klade průvod pohřební slámu, aby mrtvý při návratu mohl si na ní odpočinouti (obecné ve Vých. Prusích). Kdo slámu odnese, je od mrtvého tak dlouho znepokojován, až ji tam zase zanese. Wuttke 3 469 § 747. Když účastníci pohřbu jsou v hostinci hoštěni, už je obyčejně „duch" tam a mešká za širokým prostěradlem, jímž byla rakev spuštěna do hrobu, zavěšeném na dveřích, nebo sedí u stolu, kde se mu předkládá jídlo a pití, Toeppen 111, Hintz 102. Mrtví jsou očekáváni v noci vánoční a novoroční ve Vých. Prusku, Hintz 103, 118. V Tirolích jsou propouštěny duše na den Všech svatých od poledního zvonění do slavnostního zvonění příštího dne z očistce; na krbu hoří „seelenlichtlein", Wutke3 472 § 752. Také Poláci věří, že duše v den zádušný se vracejí tam, kde žily a umřely, Wisła VIII. 148.