Duše zůstává až do pohřbení v domě; při vynášení mrtvoly duše následuje (V. Prusy, H. Falc), sedí na hoření části rakve a opustí ji teprve při zasypávání hrobu, Toeppen 108 п. V Polsku věří, že po smrti člověkově duše vychází z těla a stane po pravé straně, kde stojí tak dlouho, až trup náležitě se pohřbí, Zbiór II. 127. 48, Máchal, Nákres 18. Duše potud nejde na místo pokuty, pokud tělo, které opustila, není pochováno. Proto duše sebevrahů i padlých nejčastěji se ukazují, Wisła VIII. 150 č. 10. Ve Velkopolsku lid věří, že po smrti nebožtíkova duše neodstupuje od těla až do chvíle spuštění do hrobu; tehdy teprve po uslyšení slova „requiescat" ulétá v povětří a často bloudí dosti dlouho po světě, Lud XV. 46. č. 1. Podobně Lud VIII. 149. Odráží se tento motiv i v pohádkách polských, v nichž duch zemřelého nabude klidu, až tělo pohřbeno, Erben. Báje 109, Máchal, Nákres 18. V Lužici také věří, že duše nejde hned po úmrtí tam, kam patří, nýbrž že létá ve vzduchu s větrem a čeká, Schulenburg 237, Máchal 19. Je zle, potká-li pohřební průvod jezdec nebo vůz, neboť vezme duši opět do vesnice, a tato odvede ještě někoho (V. Prusy), Toeppen 110. Jde-li první hrobař domů, provází jej mrtvý; musí se ho ptáti, zda připravil dobře lože. „Ne-li, udělám lépe." Pak jde duše klidně do hrobu. Mrtvý přijde к místu, kde jsou schovány pohřební pláště, poděkovati se (Vých. Prusy), Wuttke3 469 § 746.

Podle české víry „bludné duše" ukázaly se obyčejně mžikem a hned zase zmizely. Obecně si je představovali mdlé a malátné. Podnes běžné je pořekadlo o člověku zmámeném, že chodí „jako bludná duše", C Č. Musea 1863. 5. Jiné názvy nočních strašidel byly obludy, přeludy, přístrachy, Č Č. M. 1863. 5. Zjevy mrtvých a strašidla vůbec nazývá lid slovenský mátohami.*) Mátoha je vůbec každé strašidlo, ale zvláště mrtvý, chodící po světě, Charvát v SI. Pohl'. XV. 28. (mátati, mátožiti, česky strašiti, Č. Č. M. 1863. 6.).

Podle víry polské je duše jakýmsi stínem, zachovávajícím podobu nebožtíkovu. Vyplývá to z pověry v Ludu VIII. 149. Toliko pes a slepice vidí duše (a smrt), ale ne každý pes, jen ten, který je úplně bílý nebo úplně černý, a ti se nebojí a neutíkají, neboť nevědí, zda to duše či živý. Jak děcko umřelo, slepice kdákaly. Jinde věří, že zvířata vůbec poznají duše svých hospodářů. Často viděti psa, jak se lísá,. a nikdo není přítomen, Wisła VIII. 150 č. 18. Podle pomořanské pověsti, Haas 9 č. 11, volal muž, jdoucí se ženou po silnici na ostrově Volyni, ženu na svou stranu, poněvadž viděl přicházeti zemřelého mlynáře s dvěma kravskými rohy na hlavě. Zena ho neviděla, zakopla a upadla. Podle německé pověry jsou v noci letničně všichni „wieder-gänger", bludné duše viditelný.

Neviditelný je baron v německé pověsti, ležící v rakvi a rozdávající pohlavky těm, kteří se chtějí okny podívati do hrobky, Kühnau I. 18 č. 9. Pod. v lužické pověsti. Tajemné pohlavky nedovolí hrobařům vykopati hrob zlého myslivce; jindy je hrob jako kámen, rýč nezabere, Kühnau I. 17 č. 7. Démonům blíží se už mrtví snoubenci, již podle