finském kraji jest několik společných charakteristických rysů, neznámých u Románogermánců ani Slovanů.

Na základě všeho toho, dosti zběžně, nechci říci narychlo a povrchně, sebraného materiálu dospívá kn. N. S. Trubeckoj k vývodům nepochybně unáhleným: Ruský národ není s etnografického hlediska výhradně představitelem Slovanstva, než tvoří spolu s Ugrofiny a po-volžskými Turky zvláštní kulturní zonu, která souvisí i se Slovanstvem i s turanským východem, při čemž těžko jest říci, která spojitost jest pevnější a silnější. Spojitost s „Turanci" jest upevněna nejenom etnograficky, než také antropologický, neboť v ruských žilách teče nepochybně kromě krve slovanské a ugrofinské též krev turecká. V národní povaze ruské jsou nepochybně styčné body s turanským východem. Ovšem se dosti silně odlišuje ruská národní povaha jak od Ugrofinů, tak od Turků, ale zároveň se rozhodně nepodobá národní povaze jiných Slovanů. Spis. zdůrazňuje různosti též v náboženském ohledu mezi pravoslavnými národy slovanskými. Rusové silně se liší od Srbů a Bulharů, což každý pozná, kdo byl přítomen bohoslužbám u Rusů a u Jiho-slovanů. Ale nejnovější události za revoluce ruské nenasvědčují právě tomu, že by ruský lid byl tak hluboce a naskrze oddán víře svých otců, a spíše by nasvědčoval pasivní lhostejnosti к církevním obřadům, jak to vylíčil zvláště Lev Tolstoj ve svém Vzkříšení a což potvrzuje také vývoj mnohých racionalistických sekt.

Neméně unáhlen a jednostranný jest kn. N. S. Trubeckoj též ve svých závěrečných vývodech, ve svých soudech o dalším kulturně-politickém vývoji ruského národa a jeho hlavních úkolech. Možno ovšem s ním souhlasiti pouze v tom, že vrcholky ruské kultury nemají býti specificky „romanogermanské", a že návrat к byzantským tradicím jest nemožný. Nicméně míní, a zajisté si též přeje, že v budoucnosti bude byzantský živel ruské kultury, vycházeje zvláště z tradic církevních, síliti. Spis. stojí na stanovisku náboženském a církevním, na stanovisku východní církve pravoslavné, a chce, aby pravoslaví zaujalo v ruské kultuře převládne postavení, vykonávaje vliv na mnohé strany ruského života. Ale jest si zároveň vědom, že Rusové nejsou Byzantijci, a pak aby ruská kultura byla úplně ruskou, musí býti těsněji spojena se svéráznou psychologickou a etnografickou tvářností ruského národního živlu. K větě často opakované, že historický úkol Ruska se zakládá v sjednocení „bratří" (uvozovky položil autor sám) Slovanů, dodává, že se zapomíná, že „bratry" nejsou jenom Slované, ale i Turanci, že Rusko fakticky již sjednotilo ve svém státě značnou část „turanského východu", ovšem zdali jaké rovnoprávné bratry, zamlčel. Naopak vyslovil požadavek, aby hledělo sjednotiti v jeden kulturní celek „různorodé" (tedy přece různorodé) kmeny historicky spojené s osudem ruského národa.