V celé řadě otázek přimyká se ruská národní kultura к východu, takže hranice „západu a východu" někdy jde právě mezi Rusy a Slovany, a jižní Slované srovnávají se s Rusy mnohdy ne proto, že oba jsou Slované, než proto, že tyto slovanské kmeny podlehli silnému tureckému vlivu.

Spis. sleduje tyto charakteristické zjevy zvláště v lidovém umění. Probírá podrobněji nápěvy ruských písní, značnou měrou jsou sestaveny v tak řečené „pětitonní" či „indočínské gamně", která jest rozšířena u finských a tureckých kmenů v krajích nad Volgou a Kamou, u Baš-kyrů, sibiřských Tatarů, u Turků ruského a čínského Turkestanu, u všech Mongolů. Byla kdysi též v Číně a rozšířena jest též po jihovýchodní Asii. Tu pozorujeme nepřetržitou čáru táhnoucí se z Orientu a končící u Velkorusů. U Malorusů se vyskýtá leda zřídka ve velmi starobylých písních, u ostatních Slovanů konstatovány jsou ojedinělé případy a zjevuje se pouze ještě na krajním severozápadě evropském u britských Keltů, ve Skotsku a v Irsku, i v Bretónsku. Tento poslední fakt měl ovšem N. S. Trubeckého poněkud zdržovati od příliš všeobecných vývodů a snad spíše vésti к mínění, že shoda tato má asi příčiny své jinde, nikoliv v kulturní souvislosti s finským, tureckým a mongolským východem. Dále již sám konstatuje, že v rytmice se ruská píseň liší rovněž podstatně od romanogermánské a též od ostatních slovanských písní, ale též od Asie, ruská píseň tvoří jakýsi přechodní článek. Stejně svérázné jsou též tance; párových tanců romanogermán-ských vůbec není, za to zvláštnosti ruských tanců nalézají, se u východních Finů, Turků, Mongolů, u Kavkazců (ač na severním Kavkaze jsou též párové tance) a u jiných Asiatů. Slované v choreografickém umění nepřimykají к Rusům, pouze balkánská „râčenica" představuje do jisté míry rusko-asiatský typ, nepochybně pod „východním vlivem".

V ornamentice má velkoruská lidová kultura svůj samostatný typ, který skrze Malorusy se spojuje s Balkánem, skrze Ugrofiny s východem. Byly to dosti složité křižující se vlivy, jež třeba jistě jednou hlouběji analysovati. Vědecké její studium jest dosud v pouhých začátcích a tak nelze určiti, v čem jmenovitě se zakládá různost ruského ornamentu od západoslovanského a romanogermánského, různost dosti jasně patrná. V lidové literatuře jsou Velkorusové zcela originální. Styl ruské pohádky nemá paralel ani u Romanogermánců, ani u Slovanů, ale má prý analogii u Turků a Kavkazců. Východofinské pohádky právě v tom ohledu jsou úplně pod ruským vlivem. Ruský epos souvisí svými látkami i s turanským východem, i s Byzancí, částečně též s romanoger-mánským světem. Ale svou formací jest zcela původní, na každý pád neukazuje žádných „západních" rysů. Ve formálním ohledu možno mlu-viti leda o dosti slabé spojitosti s balkánským Slovanstvem a o dosti silné spojitosti s eposem stepním „ordynským". Ale již povrchní srovnávání ruských bylin s epickými písněmi vydanými od Radiova v řadě svazků sotva dá pravdu tomuto výroku. Materiální kultura ruského lidu odlišuje se přirozeně silně od kultury stepních kočovníků a spíše souvisí s kulturou západo- a jihoslovanskou. Ale jest též nepopíratelno, že v tom směru tvoří většina finských kmenů (mimo kočovné) jakoby jeden celek s Velkorusy. Než v tom ohledu jest rovněž velmi málo vědecky prozkoumána, spíše ještě materiální kultura finská než ruská. V rusko-