skému duchu, potlačen následkem dlouhého styku s Němci, u východních Slovanů se zdvojnásobila, „částečně snad následkem antropologického smíšení s Ugrofiny a Turky", ačkoliv právě Ugrofinové úplně si osvojili kulturu „romanogermánskou". Zde i v dalších vývodech o osudných důsledcích reformy Petra V. mluví z N. S. Trubeckého znovuobživlý Slavjanofil. Touto reformou měli býti Rusové proniknuti „románogermánským" duchem a tvořiti v tomto duchu, ale к úspěšnému plnění toho úkolu byli „organicky neschopni". Do Petra V. mohlo se prý Rusko „svou kulturou považovati málem nejnadanější a nejplodnější pokračovatelkou Byzance", ale po něm se ukázalo „na ocase evropské kultury, na zadním dvorku civilisace". Některé základní hybné faktory evropské duchovní osvěty byly od vrcholků ruských přejímány špatně, od lidu vůbec nepřijímány. Počet skutečných vkladů ruského genia do pokladnice evropské civilisace byl nepatrný v poměru k mase cizích kulturních hodnot, které se nepřetržitě přesazovaly do ruské půdy. Činily se nejednou pokusy .organicky přepracovati tyto hodnoty a projevovat! samostatnou individuální tvořivost v rámcích evropské formy, ale výhradně geniálním jednotlivcům podařilo se utvořiti v nich hodnoty, které se přijímaly též od západu, ale ohromná převaha byla vždycky na straně prostého, téměř mechanického přejímání a napodobování. Spis. vytýká, že kdykoliv ruský genius neb talent se pokoušel utvořiti také něco svérázného, většinou zaváděl do svého tvoření živly cizí světu romanogermánskému, byzantský „ruský", aneb „východní" (zvláště v hudbě). Proto také skutečný „Romanogermánec" přijímá ruské výtvory jako něco eksotického.

Jsou dvoje propasti vytvořené Petrem V., mezi Ruskem dopetrov-ským a popetrovským, a druhá mezi lidem a třídami vzdělanými, otevřené a nezaplněné po dnešní dobu. Ani velcí umělci neuměli vystavěti most nad propastmi, a hudba Rimského-Korsakova liší se přece principiálně od původní ruské písně, právě tak jako malby Vasnecova a Nesterova od původní ruské ikony.

Vrchní kulturní vrstvy vždy prepracovávali více méně organicky tradice, přejaté zprvu z Byzance, potom ze západu. Tyto tradice pronikaly do lidu, obzvláště silně právě tradice byzantského východního pravoslaví, ale toto východní pravoslaví se na tolik přetvořilo, že specificky byzantské črty v něm silně se zatemnily. Západní kultura pronikala do lidu mnohem slaběji, nedotýkajíc se hlubin duše lidové. Byzantskými a romanogermánskými tradicemi není vyčerpán kulturní čili etnografický obraz ruského národa. Spis. prohlašuje za nesprávné mínění rozšířené v ruském vzdělaném světě, že by svérázné črty tohoto obrazu byly „slovanské" a tvrdí, že kultura, jíž povždy žil ruský lid, představuje s etnografického hlediska docela zvláštní veličinu, kterou nelze Zařazovati do nějaké kulturní zony. Než jest to zcela svoje zvláštní zona, do které kromě Rusů náleží pak Ugrofinové i turečtí kmenové povolžští. Tato kultura stýká se na východě a jihovýchodě s nepozorovatelným postupem s kulturou „stepní" (turecko-mongolskou) a skrze ni souvisí s jinými kulturami Asie. Na západě jest podobný postupný přechod skrze Bělorusy a Malorusy ke kultuře západních Slovanů, souvisící s romanogermánskou, a ke kultuře balkánské. Ale tento styk se slovanskými kulturami není tak silný.