Meilletem, že také sloveso věřiti má svou obdobu v avestě, kde to sloveso znamenalo prvotně „vybírati", věřícím byl podle učení Zaratu-strova ten který učinil náležitý „výbor" (volbu) mezi bohem dobrým a zlým. Též sloveso zьvati, zova má paralelu již v indoeran., kde má speciální význam „volati boha". Dále uvádí ještě slova světъ svъtěti, sъdravъ, bojati sa, šuj („levý"). — Zcela jiný ráz mají leksikální shody psl. se západoevrop. Převládají tu rozhodně slova technická z hospodářského života: podstatná jména i slovesa: sêjati, kovali, plesti, sěšti adj. dobrъ, které původně nemělo smysl etický. Stručný sociální život vyznívá ze slov: gostъ, měna, dlъgъ, délъ. Ostatní slova znamenají předměty vnější přírody (more, mъхъ, osa, iva, sêverъ a j.), aneb části těla (ledvija, brada), a takové jsou ovšem také společné s indoiran. (gora, griva, usla, vlasъ).

Ke konci doby indoevropské se Indoiranci nejspíše daleko odstěhovali od Slovanů na jihovýchod, a mezi oběma národy se usídlili kmenové ugrofinští, turečtí a částečně kavkazští. První dobu po tom a dosti dlouho prožívali „předkové Slovanů" silný vliv západních národů indoevropských, kteří se v té době již docela rozpadli na tři plemena: Germány, Kelty a Italy. Z prostředí germánského a románského byla převzata slova hospodářská, obchodního a státního života, jména zbraní. Později termíny křesťanského náboženství prostřednictvím německým neb přímo od Románů, později od Řeků.

Po skončení této doby praslovanské jednoty rozpadají se Slované na tři skupiny, ale fysiognomie Slovanstva byla od samého počátku již předurčena, tendence ke spojení jednak s východem, jednak se západem, jednak s jihem.

Západní Slované přimkli se ke světu románogermánskému, z nich zachovali se jen Poláci, Češi a ostrůvek lužický, ale uměli dosti organicky si osvojiti romanogermánskou kulturu a byli podle sil svých účastni v jejím rozvoji. Jižní Slované vešli docela do sfery vlivu byzantského a spolu s jinými národy balkánskými účastnili se na tvoření zvláštní „balkánské kultury", helenistické ve vrcholcích, ale v spodních vrstvách nedá se podrobněji etnologicky určiti úloha jednotlivých etnických živlů, které ji tvořily, není dosud s dostatek prostudována. Trubeckoj tu úplně přehlédl Chrvaty a Slovince, ač hráli zvláště první nikoliv nepatrnou úlohu, a Slovince celým svým kulturním životem by bylo třeba spíše při-řazovati k Čechům, třebas jazykově náleží do skupiny juhoslovanské. U východních Slovanů, na ruské půdě, byzantská kultura se rozvíjela a „okrašlovala". Všecko, co se z Byzance dostávalo, osvojovalo se organicky a sloužilo vzorem pro tvoření, které všechny tyto živly přizpůsobovalo požadavkům národní psychiky, tak zvláště v oblasti duchovní kultury, v umění a náboženském životě. Naopak, co se dostávalo ze západu, organicky se neosvojovalo. Spis. připouští, že byly některé ojedinělé výjimky a některé západní povídkové látky pronikly přece do lidu, také středověká literatura západní měla jistý vliv, ale spis. to ne-rozvádí, ačkoliv vliv ten byl ne-li větší, tedy aspoň ne menší než orientální. Zato spis. ostře vytýká zásadní jakousi sourodost s Byzantem a nezpůsobilost tvořiti v duchu „romanogermánském". U západních Slovanů byla tato psychická zvláštnost, zásadní odpor proti romanogermán-