к Slovanstvu a vůbec na etnický ráz ruského národa. Pozorovati silný přelom proti západnictví a zároveň částečnou restituci hlavních a podstatných zásad slavjanofilských. Ostře se opět a opět zdůrazňuje samostatnost a svéráznost „šesté části zeměkoule", přese všechny protesty proti imperialismu stojí se přece na základě předrevoluční říše ruské, vrátí-li se v celém svém někdejším rozsahu. Nové toto vytýkání evropského východu a jeho souvislosti se severozápadními kraji asijskými vyvolalo nové slovo, jak barbarské tak charakteristické „Evrasia", utvořené jak tisíce jiných nových slov ruské revoluce. Bylo utvořeno v kruhu ruské učené emigrace v Bulharsku v Sofii. A v tomto kruhu byly hlavně rozebrány všecky tyto problémy a skonstruovány nové názory o významu, úloze a úkolech Ruska. Jedna z vůdčích hlav toho kruhu jest nynější docent university v Sofii kn. N. S. Trubeckoj a v nejnovější publikaci tohoto kruhu Ischod k vostoku. Predčuvstvija i sveršenija. Utverždenie evrazijcev (Sofia 1921 str. 125) napsal tento důmyslný a originální myslitel, jazykozpytec a kulturní historik pozoruhodnou stať: Verchi i nizy russkoj kultury. Einičeskaja osnova ruskoj kultury (str. 86—103). Na ni chceme tu upozorniti a hlavní její myšlenky tu vytknouti, neboť znamenají vážný odklon od zásadních výkladů všech slavistů XIX. století. Kdyby byly všeobecně přijaty, mohly by znamenati ne nepatrnou újmu pro další vývoj slovanské myšlenky, která přece vzrůstala hlavně z výsledků práce slovanských filologů.

Autor stanoví nejdříve poměr praslovanského jazyka к ostatním indoevropským jazykům, především k praindoeranskému s jedné strany а к západním indoevropským se strany druhé. S prvními shodovala se praslovanská nářečí některými zvláštními změnami v konsonantismu, s druhými „snad jen jistými odstíny ve vyslovování některých samohlásek. „Souhlásky celkem více se dotýkají sluchu než samohlásky, a tak celkový vnější dojem indoevropského jazyka v praslovanské výslovnosti spíše připomínal východní (praindoeranskou) výslovnost než západní." V „gramatice" (míní se nejspíše tvarosloví) nepozorovala se zvláštní jich blízkost k praindoeranským, ale také se skupinou západoevropskou srovnávaly se spíše ztrátami některých starých gramatických tvarů aneb smíšením prvotně různých tvarů, než tvořením nových tvarů. Celkem představují praslovanská nářečí spolu s nejbližšími prabaltickými zcela zvláštní svérázný typus.

Podrobněji určuje spis. poměr psi. v ohledu leksikálním. Konstatuje že psi. má s indoiranským společně některé předložky (къ, radi, bez, sъ,) zájmena (оvъ, опъ, vъsъ), spojku a, negaci ni, adv. javě, částici bo. Se žádným jiným indoevropským jazykem nemají tak podrobných shod, právě v takových nesamostatných slovíčkách tak charakteristických a důležitých pro každý jazyk. Proto by bylo možno předpo-kládati zvláště těsné spojení obou těchto jazykových skupin. Jiná slova mohla býti převzata, a to slova velice významná a příznačná zvláště v terminologii náboženské. Za A. Meilletem uvádí slovo bogъ, sveťъ, slovo, že ievrop. deiuos znamenalo v Iraně a u Slovanů naopak zlou mytologickou bytost, uvádí je ve spojení s působením Zaratustrovým, a míní, že předkové Slovanů byli účastni v této evoluci náboženských pojmů, která na konec vedla к reformě Zaratustrově. Srovnává se s A.