neboť víme z domácích nálezů, že kůň objevuje se v našich nálezech teprve značně pozdě — s prvými vlivy hallštattské kultury.1)

Srovnáváme-li zlatý terč plzeňský se zmíněnými doklady, dojdeme к poznání, že provedením technickým i rozměry odpovídá běžným symbolům solárním, známým ze starších nálezů.

Spolu nalezená bronzová sponka starolaténská doplňuje řadu známých těchto šperků z mohyl západočeských a značně usnadňuje nám datování tohoto nálezu. Patku к oblouku zpět zahnutou tvoří hlava noha s dlouhým zobákem a hrotitýma ušima. Zobák i hlava jsou pokryty jemnými presekávanými plastickými pásky. Oblouk spony je na spodní straně plochý a hladký. Péro a jehla, upevněné v šarnýru, jsou ulomeny. Oblouk je zevně rozčleněn Ve dvě poloviny dvěma lidskými tvářemi, z nichž jedna hledí na stranu péra sponky, druhá pak ústy je spojena se zobákem noha.2) Pojetí obličeje je charakteristické pro toto období. Široké tváře sužují se v oblou bradu, ústa vyznačena jsou okrouhlým důlkem. Oči naznačené plastickými tečkami tvoří východisko závitnice, jež vroubí stylisovaný účes obou hlav a uvádí tak jednoduchým prostředkem oba obličeje v orhamentační celek.

Tato pěkně zachovaná sponka starolatěnská datuje nález do V. stol. před Kr. Dnes známe řadu podobných spon z nálezů v západočeských mohylách a můžeme rozlišiti mezi nimi dva základní typy, jejichž poměr chronologický není dosud zcela jasný. Luk sponky je zpravidla táhlý a nízký. , Patka vybíhá buď slabým obloukem vzhůru a je zakončena stylisovanou hlavičkou zvířecí (Pannenská Týnice, Chejnovský háj) anebo bývá mírně zpět zahnuta, končíc stylisovanou mužskou maskou (Kyšice) a nebo ptačí hlavou (Královice). Sponka kyšická a kralovická jsou na spodní straně luku duié. Tyto sponky starolatěnské jsou rozšířeny jak ukázal J. Déchelette a P. Reinecke v Porýní, jižním Durynsku, severových. Bavořích a jižních Cechách.3) Z hlediska typologického zajímá nás sponka z Háje u Nové Huti také tím, že patka, končící zobákem noha je přikloněna až к samotnému luku. Tento zjev dosti neobvyklý u táhlých typů našich starolatěnských spon je daleko častější u starolatěnských sponek v Porýní, kde oba konce luku jsou symetricky zahnuty vzhůru, takže jeden tvoří vlastní patku spony, druhý pak jest dekorativní náplní nad pérem.4) Ohlasy starší kultury latěnské, jež rázovitě se objevuje v jiho- a západočeských mohylách, pronikají v oblasti popelnicových polí jenom velmi slabě. Z bylanského žárového hrobu u Citolib známe jedinou sponku bronzovou s hladkým lukem a zpět zahnutou patkou, jež vybíhá v primitivně pracovanou hlavičku ptačí (noha) s dvěma hrotitými uchy.5)