nimi musickými a veškerou filosofií, ač má-Ii se právem nazývati krásný a dobrý v pravém smyslu slova".

Existují skutečně takové vztahy mezi povahou a stavbou tělesnou?

Moderní psychiatrie opatrně vysílá svá dlouhá tykadla do těchto tmavých skulin lidské podstaty a subtilní analysou hledí zjistiti korrelace mezi stavbou tělesnou a založením celé osobnosti lidské, mezi psychiatrickou a internistickou morbiditou, ve kterých faktorech biologie vidí velké konštituční, genové komplexy, které jsou „celkově biologické", jak fysické tak psychické, které jsou dle označeni W. Sterna (16) psychofysicky neutrální. Jak již Hecker (1) skoro před 50 lety na to upozornil, byla hlavní vada staré psychiatrie, že si pletla tvar, typ choroby s klinickým obrazem, s obrazem stavu (Zustandsbild), se symptomovým komplexem určitého případu. Tato „zustandsbild-liche Symptomatik des Irreseins" (Hellpach 7) a „mozková mythologie" vyvrcholena K. Wernickem byly hlavní brzdou staré psychiatrie. Tyto umělé hráze nebiologických předsudků prolomil teprve velký duch Kraepelinův. Vše to, pravil Kraepelin, jest pro poznání chorob duševních nepodstatné. Nejrůznější choroby duševní mohou jeviti stejné symptomy, stejné symptomové komplexy v určité době, ale zase ty nejrůznější stavy, obrazy klinické mohou býti součástí téže choroby. Ne průřez, nýbrž podélný řez chorobou rozhoduje. V odkrytí tohoto principu psychogenetického, lépe řečeno psychopathogenetického musíme dnes hodnotiti velikost Kraepelinovu. Choroba jest pojem vývojový. Toto stanovisko platí pro celou medicinu. Tím také začala se moderní psychiatrie starati o praepsychotickou osobnost duševně chorého, vnikl konštituční problém i do psychiatrie. Svou velkou odvahou intuitivní a svou přímo, jak praví Hellpach (7), příšernou schopností, tříditi podstatné od nepodstatného, skul velký Kraepelin z pestré směsice nejrůznějšími jmény označených chorob duševních dva velké kruhy forem, šílenost manicky-depressivní a dementii praecox. Nauku tuto označuje R. Gaupp v předmluvě ke Kretschmerově knížce (13), jako jeden z nejznamenitějších výkonů lékařské vědy. Kretschmer ve jmenované práci vychází od těchto dvou velkých kruhů duševních chorob a vyšetřoval v tom směru jednak čerstvé případy tubinské psychiatrické kliniky, jednak bohatý ústavní materiál ve Winnentalu. Po stránce duševní studoval nejen psychickou fysiognomii těchto duševně chorých, nýbrž i jich praepsychotickou osobnost a dále duševní fysiognomii jednotlivých členů celého rodokmenu svých pacientů, pokud se daly stanovití. To nové v jeho výzkumu je to, že si sestavil podrobné konštituční schéma pro vyšetření také tělesné stavby, které uveřejňuje na str. 2.—5. svého spisu. Celkem vyšetřil 260 případů: chorých manicko depressivních či cirkulerních 85 (43 mužů, 42 žen), schizofrenů (dementia praecox) 175 případů (125 mužů, 50 žen). Tímto způsobem nalezl tři vždy se vracející typy stavby tělesné, které označil jmény asthenický, athletický a pyknický typ. Asthenikové jsou hubení, štíhlí lidé, úzkých ramen, s tenkými, bezmäsitými pažemi, rukama úzkýma s dlouhými prsty, s dlouhým, úzkým, plochým hrudníkem, se zaostalou vahou tělesnou: Athlet má široká rozložitá ramena, mohutný koš hrudní, svalnaté paže, kdežto