JAN JAKUBEC.

(Přednáška, proslovená při oslavě Jakubcových šedesátých narozenin, pořádané 12. května 1922 Společností národopisného musea, Jednotou českých filologů a Klubem moderních

filologů.)

Před dvěma roky vzpomněla vědecká veřejnost počátků a významu naší nové literární historie; bylo to při příležitosti šedesátých narozenin jejího zakladatele a hlavního představitele Jaroslava Vlčka, a Jan Jakubec, dávný jeho druh a spolupracovník, rozhovořil se ve slavnostní přednášce, proslovené na Vlčkově večeru v Jednotě českých filologů a otištěné ve Vlčkově Sborníku, o vědeckých obtížích, jež bylo zejména v metodě překonati mladému badateli, který se později stal prvním profesorem dějin českého písemnictví na Karlově universitě. Jakubec se tu zmínil o tehdejším stavu naší literární historie, jež vycházejíc z Procházky, Voigta, Pelcla a zejména z Dobrovského a pak z Jungmanna, nedovedla se za celá následující desetiletí vypracovati v samostatný vědní obor; i když v monografických studiích o literatuře staročeské, jak je psali V. Nebeský a J. Feifalik, použitím nových filologických metod německých vykazuje nejednu práci metodicky i výsledkem prů-bojnou; i když dále Sabinovy rozpravy v obrozenské literatuře zdůrazňují a zachycují i básnickou cenu hodnocených autorů, a i když konečně zvláště, kritika básnických zjevů soudobých — vzpomeňme slavných rozborů Čelakovského „Ohlasu písní ruských" od Palackého, Kollárovy „Slávy dcery" od Čelakovského a povídkářské činnosti Jana z Hvězdy od Tyla —, kritika literatury živé ukazovala již cestu novému nazírání na literaturu, pronikajíc hluboko do tvůrčí bytosti posuzovaného spisovatele : literárně historická věda naše se ve svém celku nepovznesla nad pouhé počátky metody biografické a bibliografické, té metody, jíž ve svých ljterárních dějinách užívali Jungmann, Šafařík a Justin Michl; Dějiny Semberovy i Tieftrunkovy, Rukověť Jirečkova a soustavné příručky pracovníků jiných, nehledíme-li ke smělému, ale nepromyšlenému pokusu Sabinovu o prohloubené podání literárního našeho vývoje do doby bělohorské, nepodávají mnohem více než suchá data životopisná a knižní výčty, a tam, kde se v nich již setkáme se snahou o psychologickou nebo estetickou charakteristiku, je přímo bolestné viděti, jak jejich slovu uniká podstata věci. Jen některé monografie, zejména nej-lepší dílo starší naší literární historie, Václava Zeleného „Život Josefa