Jungmanna", a jeho práce o Havlíčkovi se povznášejí nad tento průměr a zapínají své autory do sytě kresleného dobového rámce na podkladě dobře užitých pramenů; ale v celku, i když si dovedeme plně vážiti pečlivých životopisných snůšek Rybičkových, o duševním životě básníků, o lidské jejich bytosti, o uměleckých snahách a básnické hodnotě jejich díla dovedla nejednou žurnalistická kritika říci více než vědecký pracovník — mám tu na mysli zejména příležitostné medaillony Jana Nerudy. Na závadu jistě bylo, že naše literární historie neměla pracovníků odborně školených, pojímajíc písemnictví jen v širokém rámci filologickém; literární badatelé se při své práci, к níž si jistě přinášeli mnoho nadšení,, píle a dobré vůle, nedovedli oprostiti od filologického mechanismu, se kterým šablonovitě snášeli, řadili a třídili jen údaje vnější. Že to při nové literatuře nestačí, cítili dříve sami spisovatelé než ti, kdo o literatuře pracovali vědecky. Vítězslav Hálek volal již r. 1863 v Umělecké Besedě po organisaci literárně-historické práce, jejímž cílem by bylo pragmaticky a s pozorností věnovanou každé básnické individualitě vylíčit vývoj novočeského písemnictví, a veřejné mínění předurčovalo ne odborné pracovníky vědecké, nýbrž kritika a povídkáře Ferd. Schulze nebo dramatika F. V. Jeřábka za profesora literárních dějin na příští české universitě. A spisovatelé sami většinou vydávali starší autory v Koberově Národní bibliotéce, psali životopisy do Bartlova Slavína a první edice ukázek z obrozenských korespondencí jsou jejich dílem — jest ovšem přirazeno, že na tyto úkoly nestačili. Jen tím si vysvětlíme, že spisovatelskou veřejností byly ještě v polovici let osmdesátých vděčně přijaty Bačkovského „Zevrubné dějiny českého písemnictví doby nové", neorganická a nekritická snůška nejrozmanitějších excerpt — musili přijití členové mladé filologické školy Gebauerovy, v literární historii sami si razící cestu k nové metodě, aby odhalili jejich nicotnost. V „Atheneu" z roku 1887 jest o nich odmítavá kritická úvaha, podepsaná šiframi J. V. a J. J.: Jaroslav Vlček se tu po prvé setkal s Janem Jakubcem, jenž tu po prvé vystoupil na veřejnost.

A tak je přirozeno, že Jan Jakubec, jehož šedesátky vzpomínáme dnes, ve své přednášce o J. Vlčkovi, líče jeho vědecké počátky, nemohl se při výkladu o Vlčkově četbě a hledání a tvoření nové literárně historické metody nezmíniti o sobě. Moderní metody historické prý objasňoval Masaryk, a „čítali jsme také cizí spisy metodické," pravil o letech osmdesátých. „Mnoho jsme spolu rozmlouvali o sporném pojímání literární historie od ten Brinka „Uber die Aufgabe der Literaturgeschichte" a Wetze „Über die Literaturgeschichte", o knihách M. Guyau „Ľart au point de vue sociologique", Hennequina „La critique scienti-fique" a jiných spisech metodických." Vedomí potřeby nalézti novou, správnou cestu k vylíčení nové české literatury, pro jejíž hodnocení již nestačily metody filologické, uplatněné a osvědčené při starých památkách jazykových, bylo v myslivé mladé generaci všeobecné; dal mu v této době přesvědčivý výraz H. G. Schauer v essayi „Literatura a literární dějepis", napsané na okraj Mourkova „Přehledu dějin literatury anglické", a posluchači Hattalovi se snad také z jeho pověstných samolibých přednášek dověděli, že již r. 1858 v Musejníku vytýkal Šemberovi, že jeho „Dějiny řeči a literatury československé" nejsou dějinami pragma-